Povaleč na zámku Valeč

  Dokážete udržet tajemství? Když se něco dozvíte, nikdy to nikomu nevyzradíte? Ani nejlepšímu kamarádovi ne? Dokážete udržet jazyk za zuby, přestože to obnáší vzdorovat salvě otázek a, když jste zahnáni do kouta, tak snad i lhát? Lhát i lidem, které máte rádi a kteří mají rádi vás?  S vážnou tváří a sklenkou v ruce?

  Často se mě lidé ptají, co bylo nejtěžší na získání podpory od Nadace Experientia. Jestli najít zahraniční instituci. Nebo sepsat ten projekt. Nebo nedostat infarkt při té přednášce v druhém kole. Nebo zodpovědět všechny ty všetečné otázky cizích lidí na monitoru. Nebo co tedy vlastně. Upřímně, znala jsem se s Luciem asi rok před uzávěrkou přihlášek, miluju psaní (šokované nepovídej! z publika), jsem ten magor, co si užívá prezentování (čím víc lidí, tím líp), a jsem poměrně pohotová a jen tak nějaká otázka mě nezaskočí. Rozhodla jsem se tedy využít zimní přestávky a vrátit se s vámi v čase na prosluněný konec května, abych vám konečně sdělila, co tedy bylo ze všeho nejtěžší a nejbolestivější na získání příspěvku od Nadace Experientia.

Edit: Já úplně znovu cítím tu radost jako tehdy! Hurá! Jsem stipendistkou Experientia!! A pracuju v Izraeli! No ne-ne! Doopravdy se to pro mě stalo samozřejmostí?

  Tak tedy. Jakmile jsem se dozvěděla, že jsem vyhrála, a pobavila půlku vozu MHD svým hysterickým pláčo-smíchem, bylo mi kladeno na srdce, že to ale nesmím nikomu říct. Dokud neproběhne vyrozumění všech uchazečů, což bude nějakou dobu trvat, tak to nesmím nikomu prozradit! Jedině tak se dá zamezit šuškandě a tomu, aby se někdo dozvěděl jména výherců odposlechnutím cizích rozhovorů na večírku. Takže mám takovou novinku, ze které mám dojem, že vybouchnu, ale musím ji nechat implodovat uvnitř. Můžu to samozřejmě říct rodičům a školiteli. Ještě se mi ozvou kvůli rozhovoru. A pak byl konec instrukcí a, až když jsem zavěsila, mi na mysl vytanula otázka.

  Kdo je vlastně můj školitel?

  Mám obhájeno a odjíždím na postdoc. Můj mozek mi říkal, že můj školitel se jmenuje Lucio, za týden za ním letím do Izraele, a oslavíme to tam. Ale moje srdce mělo jasno – můj školitel je, a navždy zůstane, Martin. Možná budu mít v životě i další školitele nebo budu sama školitelkou, ale jeho už mi nikdo nikdy nenahradí.

  A tak jsem se rozhodla, že to řeknu oběma. Nebo řeknu… Luciovi jsem napsala zprávu ihned a Martinovi jsem volala z domova, protože přeci jen co kdyby mě někdo slyšel! (A taky jsem introvertní ve skutečnosti.) Myslím, že to oba poměrně vzalo, protože první Luciova reakce byla omg a Martin mlčel tak dlouho, až jsem se lekla, že jsem nezaplatila účet za telefon a odstřihli mi ho. Moji rodiče byli samozřejmě nadšení a hrdí. Myslím si, že z nás pěti byli právě oni ti dva jediní, co doopravdy věřili, že můžu vyhrát.

  Takže teď mám před sebou jednoduchý úkol. Stačí, když to týden nikomu neřeknu, pak odletím za Luciem a oslavíme to, a pak tam přiletí moje máma a oslavíme to znovu! A vrátíme se den před tím vyhlášením. Budu brebentit jen o Izraeli a na to, že jsem vyhrála, už beztak pozapomenu. To bude brnkačka, ne?

  Jenže na ten klíčový týden jsem už byla zaregistrovaná na výjezdní zasedání ÚOCHB ve Valči.

  Takže lidi z ÚOCHB čtyřiadvacet hodin denně.

  Vítejte v mém pořadu 125 hodin jazyku za zuby.

 Pokud bych měla zmínit jednu svoji vlastnost, která mi pomohla tento týden přežít, tak to nebylo žádné moje herecké nadání hodné oscarového ocenění, které by mi umožnilo předstírat, že nemám nejmenší tušení, zda jsem to ocenění dostala nebo ne. Byl to můj nezájem o ústavní šuškandu. Do dvou autobusů vypravených od ÚOCHB jsem nastupovala jako jediná, kdo neměl nejmenší ponětí o tom, kdo všechno se o nadační příspěvek ucházel. Mohli mě s klidem posadit vedle někoho, koho jsem porazila, anebo vedle druhého vítěze. Neměla jsem o tom ponětí a zpětně jsem za to ohromně ráda.

  Jako puberťačka jsem četla v pátém díle Harryho Pottera, že tajné lekce obrany proti černé magii hřály Harryho na hrudi jako nafouklý balón, který ho chránil před výpady zlovolné profesorky Umbridgeové. Přesně takhle jsem se ve Valči cítila. S obřím, hřejivým pocitem v hrudi, který mě na každém kroku těšil a chránil. Ale také izoloval. Určitě znáte ten literární obrat „že se vás něco nedotýká, jako by jste se na scenérii dívali přes tlusté sklo“. No tak tím mě nedojmete, já se dívám na celý svůj život přes tlusté sklo, včetně těch věcí, které hluboce prožívám. Ale Valeč, to bylo mléčné sklo. Zatímco mi v hlavě duněly oslavné tóny party hudby, navenek jsem musela působit jako nejotrávenější osoba na zámku, co jen honí po talíři bramboru, naprosto unuděná a zklamaná svým životem. Abych zamaskovala své náhle a pro okolí nepochopitelné záchvěvy veselí, vždycky jsem se chopila nějaké skleničky s alkoholem (o které nebyla nouze) a doufala, že  všichni svedou můj blaženě otupělý úsměv na prosecco.

  Nicméně tam bylo pár lidí, kteří tu clonu prorazily jako dálková světla závoj tmy. A to byli lidé, kteří beztak věděli, že jsem vyhrála. Konkrétně skvělá paní Irena Stará a její manžel, který mě učil Mechanismy, Ivo Starý, a naprosto parádní pan Slanina, kterého jsem se nesmyslně předtím obávala (poznámka: absenci slaniny ve svém životě občas velmi krutě pociťuji, hlavně když po ránu udeří chuť na míchaná vajíčka), a pak samozřejmě Martin, svázaný slibem mlčenlivosti a tedy možná v podobné situaci s hřejivým balónem v hrudi jako mám já. Pokaždé, když se na mě některý z nich vědoucně usmál, rozzářila jsem se skoro tak jako ta spadlá hvězda Denička ve vánoční pohádce, až mě museli rychle schovat, než moje záře přiláká pozornost půlky ÚOCHB. Ale přestože jsem žila v domnění, jak jsme s potutelnými úsměvy a tajným přiťuknutím půllitry nenápadní, někteří lidé mě znali až příliš dobře.

  A to bylo nejtěžší. Něco jiného je jen pokrčit rameny před kolegou a svést rychle řeč na můj blížící se odlet do Izraele a podle potřeby pak na to, jak se tam těším nebo co mi naopak dělá starosti (spoiler: pojištění), a mluvení o Izraeli v drtivé většině případů vede k ústupu druhé strany do ústraní a vy jste tedy z nepříjemné chvilky vyvázli. Ale úplně jiné kafe je čelit tomu, když se vás vaše kamarádka zeptá, jestli už ty výsledky máte. A vy musíte říct, že ne. Nebo to zamluvit. Což ale na opravdové kamarádky nefunguje. Jedna mi rovnou řekla, že ji neunikly mé významné pohledy a nenápadné ťukání půllitry, ale že jí to povím, až/jestli budu chtít. A další se na mě usmívala tak záhadně, že jsem zapochybovala, jestli už to na mě náhodou neví. Anebo jestli to už neví celá Valeč a kdo tady vlastně na koho hraje levou.

  Jako další problém na mém to-do-listu vytanulo zvládnutí  rozhovoru se mnou jako vítězkou, přes zoom, na našem čtyřlůžkovém pokoji, ale pořád tak, aby se nikdo nedozvěděl, že jsem vyhrála. Naštěstí náš pokoj měl sice čtyři lůžka, ale také dvě patra, tak jsem z toho dolního jednoduše všechny vyhodila, že musím něco zařídit a potřebuji soukromí. Vzhledem k tomu, že jsem celý týden žhavila drát do Izraele, kde jsem sjednávala pojištění pro sebe i mámu, protože Izrael je prohlášen za válečnou zónu a do té vás konvenční pojišťovna rozhodně nepojistí (a pokud jo, nebude plnit), nikomu ani nepřišlo zas tak divné, že budu mít on-line meeting. Takže jsem si mohla nerušeně popovídat s moc milou Aničkou, tehdejší ředitelkou nadace. A tam taky poprvé zaznělo, že jsem vždycky chtěla a vlastně pořád chci být spisovatelkou.

  Ano. Já jsem dostala každou příležitost, kterou svět nukleární magnetické rezonance zná, ale chci být spisovatelkou. Lucio to ví a je s tím v pohodě. A navíc sehrál i seriózní překvapení, když ho Anička kontaktovala, a to jsem cenila, protože si vlastně do teď nejsem jistá, kterému školiteli jsem to měla říct.

  Takže tohle bylo asi nejtěžší. Je snadné udržet svoje tajemství, za které se částečně stydíme, ale neříct něco, co bychom nejraději vytroubili do celého světa, to je mnohem těžší zkouška a já jsem moc ráda, že jsem jí prolezla. Hrozně ráda na těch pár dní ve Valči vzpomínám a vlastně by to mohla být jedna z mých vzpomínek pro silné patronové zaklínadlo. Když zavřu oči, jsem zpět na venkovním koncertu, s flétnou šampaňského se pohupuju do rytmu na I love Rock’n Roll, je vlahý jarní večer a já si užívám svoji soukromou oslavu i společnost naprosto úžasných přátel, které jsem si našla. Protože přestože je v mnoha ohledech moje budoucnost nejistá nebo dokonce snad i (krapet) nebezpečná, tepe životem.