Přeskočit na hlavní obsah

Odvrácená strana Měsíce aneb Jaké to je být international postdoc

  Myslím, že už jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem ve skutečnosti nepotkala mnoho lidí, kteří by odjeli na postdoc do cizí země úplně sami, to znamená bez manželky, přítelkyně nebo přítele, nebo do země, kde nemají rodinné zázemí (připomeňte mi někdo, proč jsem nejela do toho Švýcarska vlastně). Ve skutečnosti takhle statečnou znám jenom jednu moc talentovanou paní, která objela Německo, Austrálii a Japonsko, ale namísto uznání jí to na české NMR scéně vyneslo něco krapet jiného. A pak jsem tu já, kdo se po doktorátu sbalil a odjel na vlastní pěst do válečné zóny. Dnes je to sto dní mého postdocu a možná je čas se ohlédnout trochu zpátky a zanechat nevyžádané tipy a rady, protože moje kamarády za chvíli postdoc čeká, že jo? Že jo???

  Co je ze všeho nejlepší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. A úplně nejhorší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. Bydlím sama v moderním několikapokojovém bytě od Weizmannu, můžu si přijít domů ve dvě ráno z Arančiných narozenin a není tu nikdo, koho bych vzbudila, ani žádný chlupáč, kterému bych dlužila žrádlo nebo vycházku. Můžu pak druhý den vyspávat do oběda a nikdo mě nebude budit svou ranní přehnanou aktivitou. Nikdo mi nesní moji zásobu sušenek a nikdo tu neudělá nepořádek. Nikdo nevyžaduje mou pozornost, když si jen chci zalézt a číst si knížku nebo si pustit písničku a jen tak lelkovat. Ale taky: Nikdo tu není, aby mi připomněl, že pít do dvou do rána nemusí být moudré. Nikdo neudělá oběd, zatímco já vyspávám party. Nikdo nenakoupí a když je lednice prázdná, tak je prostě prázdná a prázdná zůstane. Nikdo neuvaří slepičí polévku, když jsem nemocná (ok, možná Luciova žena, ale to bych musela být hodně nemocná). Nikdo neuklidí podlahy, když já nestíhám v práci. A nikdo mě nepřijde obejmout, když je mi smutno. (A ten, kdo přijde, to byste byli radši, aby nechodil, hahaha.)

Edit: Možná si teď říkáte: to zažil každý, kdo bydlel sám. Samozřejmě. V Praze na koleji, ze které jste doma do pár hodin. A těch způsobů! Je libo autobus, vlak nebo jet stopem? Nebýt závislí jen na nestabilním vzdušném mostě. Ne odděleni od svého života doma pseudo-vízovou povinností, takže pokud by se za vámi t e ď někdo rozhodl vyrazit, nebude tu dřív než za 72 hodin. To jsou t ř i  d n y.

  Většinou je tenhle blog strašně pozitivní, jak je tady všechno super, že i ty rakety se dají zvládnout a jak tu zářím. A je to pravda. Jenom já jsem taky jenom člověk a tenhle postdoc, byť je to pro mnohé životní sen, je můj každodenní život, se všemi radostmi a strastmi, které s sebou každý život nese. A teď jsou to spíš ty strasti. V neděli nás opustila moje babička, já jsem skoro čtyři tisíce kilometrů od domova a mám tu jen kolegy, které sotva znám, a svého PI Lucia, kterého ale jakoby taky sotva znám. A samozřejmě, aby už to samo o sobě nebylo těžké, tato zpráva mě zastihla uprostřed group meetingu, který jsem se pokusila rychle (a nepozorovaně) opustit, ale jsem tu nová, takže mi nešly otevřít dveře, pochopitelně. A Lucio mi začal v klidu radit, jak si otevřít a odejít tak z jeho meetingu. Myslím, že v Česku by mě za to vyrazili.

  Ale tohle není Česko a Lucio odvedl doopravdy skvělou psychologickou intervenci. Nejenom, že hnedka od mojí kamarádky zjistil, co se děje, ihned mi poslal krásnou zprávu (protože se mu mě nepodařilo v našem lesoparku najít, ha), nabídl mi, že si se mnou promluví, další den mě vzal na oběd a nabídl mi podporu, ať se teď rozhodnu jakkoli. Jestli chci jet domů, jedeme na letiště, jestli tu chci zůstat, dobře zkusí mě rozptýlit. Tohle je úplně jinej přístup než v Česku, kde jsem měla dojem, že dokud ti doktorandi neleželi na zemi, tak všechno dobrý, a když už leží na zemi, tak je prostě překročíte. Po téhle zkušenosti, kdy mě můj šéf vytáhl na oběd, aby se mnou probral moje pocity a nabídl mi podporu, došlo na mém mozku k nevratným strukturním změnám, a já už si neumím představit, že se kdy vrátím do vědeckého rybníčku lhostejnosti u nás. Moji kolegové se taky zachovali fantasticky a jelikož já mám převážně židovské kolegy, tak ve mně nejvíce zarezonoval moment, kdy mě Maya přišla obejmout, ale rovnou při tom řekla Promiň, že na tebe sahám. Miluju to tady.

  Co tu vnímám jako asi největší rozdíl, a proč byste měli ten zahraniční postdoc alespoň zkusit, i když jste třeba byli z doktorátu trošku zklamaní, je to, že postdoci tu jsou pořád bráni jako studenti. A studenti tu jsou lidi, které se někdo snaží něco naučit, ne levná pracovní síla. Vy jste tu od toho, abyste se naučili něco nového. Něco, co jste v životě neviděli a co vám ani pořádně nejde. A ještě dlouho vám, to nepůjde. A je to v pořádku. Nikdo nečeká, že přijedete jako expert v dané problematice (pak ztrácí postdoc smysl, protože to je vaše šance změnit téma a posunout se dál). A hlavně všichni očekávají člověka, ne mašinu produkující data. Já jsem měla poměrně plodný doktorát a jsem napsaná na čtrnácti nebo šestnácti (já teď nevím) publikacích, což i Weizmannův institut označil za unusual. Já uměla měřit, měla jsem pár drobných dobrých nápadů, byla jsem dost urputná, můj školitel Martin je moc talentovaný vědec. Ovšem doktorát jsem dokončila zoufale nevzdělaná v oblasti NMR spektroskopie jako takové. Protože jakmile jsem byla schopná produkovat data, jakékoli NMR vzdělávání šlo mimo zájem a to připomínám, že já jsem doopravdy urputná. Na trénink NMR v pevné fázi jsem čekala tři roky a dočkala se ho až v Izraeli (za tři hodiny od vznesení žádosti). Takže mě tu teď učí: kalibrovat pulzy, počítat duty cycle, hrát si s decouplingem, měřit relaxační časy, vpisovat cyklování fází do pulzní sekvence, shodit a znovu nahodit konzoli, měnit sondy. Takže ty, pokud studuješ NMR a nikdy jsi něco z tohoto nedělal nebo nedělala, jsi v pěkném maléru a rychle se to douč. Protože ne každý šéf na postdocu je tak skvělý jako můj. Vlastně žádný není tak skvělý.

  Jako doktorand všechny informace o tom, jak funguje akademická sféra, získáváte pouze od lidí z vašeho okolí, které jsou často pokřivené a zatížené jejich vlastními zkušenostmi. Z čeho jsem měla největší strach bylo, že si nebudu vědět rady a budu potřebovat pomoct. Protože mi bylo řečeno, že na postdocu, už mi nikdo pomáhat nebude, že musím všechno zvládat sama. Kdo to nezvládne, ten jede domů. Byla to největší lež, kterou mi kdo kdy řekl a to počítám i to, že dárky nosí Ježíšek. Pokud takhle dotyčného postdoc vypadal, je mi ho líto. Kdykoli můžu za Luciem přijít, když si potřebuju něco zkontrolovat nebo se poradit. Ale klidně i s tím, že vůbec nevím, která bije. Stálo mě (a občas pořád stojí) hodně energie pochopit, že je to v pořádku. Lucio to nazývá traumatized by PhD experience, PI-related trust issues a wow, Czech science seems tough.

  Takže pokud se necítíte na doktorátu dobře, neházejte hnedka vědu do koše. Zkuste to prostě jinde. Ideálně v zemi, která je vám blízká svoji mentalitou. Já jsem vždycky narážela s tím, že jsem v práci prožívala (a sdílela, ta nehoráznost!) svoje emoce a taky jsem velice upřímně říkala, co si myslím. Tak jsem se přestěhovala do země, kde lidé nejsou mašiny na data, ale pořád lidi s emocemi a potřebami a kde si můžeme otevřeně říct, co si myslíme. V Izraeli jsem sama sebou dvacet čtyři hodin denně a začíná to na mě i mé vědě být vidět. Na druhou stranu, pokud se na doktorátu cítíte dobře, zkuste ten postdoc taky. Čím víc laboratoří a zemí vidíte, tím snáze si pak najdete tu, ve které chcete zůstat. A to je velké životní rozhodnutí, které byste neměli dělat na základě zkušeností se dvěma lidmi.

  Navíc ono je něco jiného jít po hraně kolejí, které jsou položeny na zemi, a něco jiného je takhle kráčet po kolejišti zavěšených vysoko nad zemí. Pomoc z domova je velmi omezená. Mluvíte a přemýšlíte v jiném jazyce. Musíte si sehnat byt, pojištění, otevíráte účet v bance, děláte něco úplně nového. To je postdoc. O poznání nejen vašeho oboru, ale i nových lidí. Nových lidí včetně vás samotných. A na konci nikdo nechce publikaci ani další disertačku. Co teda můžete ztratit?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete tomato?

Chcete tomato? Já jsem chtěla tomato. Chtěla to, má to. Pojďte si se mnou znovu prožít mých prvních 72 hodin v Izraeli… Pondělí 14. října, den první      Den odletu do Izraele. Den, kdy už vás ani neporazitelná kombinace kafe a víno na letišti nedají do kupy. Den, kdy musíte říct spoustu sbohem a ahoj. A taky den, kdy vaše Bc-Mgr-PhD úsilí vykrystalizuje v jediný moment, a vám dojde, že je to právě tenhle okamžik, pro který jste devět let dřeli. Dřeli jste, abyste teď stáli s fůrou těžkých zavazadel na Terminálu 1 a brečeli. Fňuk. Bůůů, škyt. První krok je ale vždycky nejtěžší a tak se statečně sunete dál. Plánovali jste si koupit v duty free parfém, ale teď vám to přijde jako naprostá pitomost. Myslíte si, jak jste hustí a stateční, ale konkrétně můj psychický stav se nejspíš moc nezlepšoval, protože když jsem nastupovala do letadla, tak se mě kapitán letu – ano, kapitán letu, ten, co bude řídit náš boeing, bezesporu bývalý vojenský pilot, co sestřelo...

Kdo je to postdoc a proč se jím (ne)stát

  Kdo je to postdoc? Čím vším si musel projít, aby se dostal až sem, a co všechno ještě bude muset zvládnout? Vědecká obec má jeden z nejsilnějších kastovních systémů na světě. A jelikož tenhle blog se bude hodně vědy týkat, rozhodla jsem se za strukturou takové běžné laboratoře ohlédnout a vás vzít s sebou.     Samozřejmě doufám, že mi tento článek pomůže v sobě uzavřít doktorát, natěší mě na postdoc a dodá mi motivaci na další kroky...     ... ale co si budem, může to skončit i tak, že na konci roztrhám svoji El Al flex letenku a uteču do lesa.     Tak jdeme na to.     Bakalářští studenti     Bakaláře máme všichni rádi a oni mají rádi nás. Převážně proto, že se navzájem vídáme jednou nebo dvakrát týdně a to ještě na pár hodin, takže o sobě nic nevíme a nestíháme si tak lézt na nervy. Musíte počítat s tím, že většině bakalářských studentů se budete muset těch pár hodin týdně doopravdy věnovat a zkrátka kontrolovat, jestli si se vš...

And the money kept rolling in... aneb jak jsem vyhrála příspěvek od Nadace Experientia

 Pokud jsme my chemici v něčem doopravdy dobří, tak je to počítání pravděpodobnosti. Jak pravděpodobné je, že... získám tento grant? 50 %? 20 %? 3 %?  To pak takový správně posedlý chemik nelení a - pokud má tu možnost - zjišťuje v rezervačním systému seminárních místností, na jak dlouho si komise zasedačku zamluvila, následně dělí tento čas délkou své audience, aby zjistil, na kolik lidí je tam tedy místo, a podle jmen v komisi se snaží rozhodnout, zda započítat pauzu na oběd, popřípadě jak dlouhou. Tato obsese kvantitativní analýzou nás naplňuje pocitem klidu a bezpečí.   Ale pak přijdou zahraniční stáže Nadace Experientia a celá výpočetní chemie pravděpodobnosti se hroutí a padá a zavaluje chemika pocitem nihilismu. Pro ty, co jsou v oboru noví, tak Nadace Experientia uděluje roční stipendium na stáže mladých chemiků na výběrových školách v zahraničí jako jsou Yale, University of Chicago nebo Okinawa Institute. Zisk takového stipendia vám nejenom že "otevře dveře do sv...