Přeskočit na hlavní obsah

Mluvíš Weizmanisch? Mental check-out, jemenský test mamadu a můj nový soused Ilya.

  Tento týden byl ve Svaté zemi zase jeden z těch intenzivnějších. Jakmile jsem se vylízala z velbloudí chřipky, čekalo na mě spousta steady-state free precession práce, výlet do překrásné večerní Jaffy s Azrieli a ostrý nálet. Pokud by se někdo ptal, proč je NMR skupina na Weizmannu jedna z nejlepších na světě, věřte, že tenhle týden makáme okolo šestnácti hodin denně. A není to jenom o tom, že ládujeme vzorky do magnetu, my vyvíjíme nové pulzní sekvence a, moudří už vědí, často celý den optimalizujeme jediný parametr. A vyvíjíme si i vlastní procesování dat. Není se tedy čemu divit, že si potřebujeme ulevit, kde to dá. Třeba používat co nejsnazší komunikaci.


 Do you medaber Weizmanisch? Pokud spolu zavřete větší množství lidí s různými mateřskými jazyky, řeknete jim, že teď budou mluvit buďto anglicky nebo hebrejsky, aniž byste se mnoho zajímali o to, jestli ty jazyky vůbec umí, a ještě skupinu namícháte natolik zlomyslně, že někteří mají společnou mateřštinu, jiní setsakra podobnou mateřštinu a něčí mateřština je primární cizí jazyk někoho jiného, tak máte akorát nakoupené ingredience na Weizmanisch. Pod kotlem zatopíte tak, že jim dáte několik magnetů a výzkumných projektů, na kterých se spolu musejí domluvit. A pak to jen necháte podusit. U nás ve skupině všichni plynně mluvíme nejméně třemi jazyky a to znamená, že velice často přemýšlíme napříč svými lingvistickými spektry nebo často jen v obrazech. Já většinu času přemýšlím česky, když jdu nakoupit nebo cokoli zařídit do města přemýšlím hebrejsky a o NMR problémech už přemýšlím anglicky, i když je řeším sama.

  Řekněme, že je tu několik základních typů jazykovědců. Jsou tu lidé, kteří se tu narodili a hebrejštinu plynně ovládají. Chodili tu do školy, takže to znamená, že umí i hebrejsky psát. Jejich úroveň angličtiny je pak různá nejen, co se týče slovní zásoby, ale i přízvuku. Někteří mluví s oním pověstným izraelským přízvukem, jiní mají vlastně Cambridge English, do teď nechápu, jak ti se tu vzali. Právě rodilí hebrejští mluvčí obohatili Weizmanisch o řadu slov každodenní potřeby, na která si v rychlosti nevzpomenou v angličtině, ale o kterých vědí, že je buď skoro všichni známe nebo to jiný rodilý mluvčí přetlumočí do angličtiny. Takže my jíme tapuzimjom šliši ale na jom rišon máme ugat gvina, jakože cheesecake, od imy. Rozlišit ivrit, angličtinu a weizmanisch v oblasti NMR spektroskopie je občas poměrně záludné, protože v Tanachu není o magnetické rezonanci ani slovo (to prostě nepochopíš), takže moderní hebrejština implementovala slova jako reakcija, relaksacija a z magnetu vede harbe kabelim. Zpětná reakce je pak reakcija afuch, což si pamatuju podle kafe afuch, což je latté, jakožto „káva naruby“. Je potřeba podotknout, že často rodilí izraelští mluvčí jsou často sami z přistěhovaleckých rodin a mluví zcela plynně ještě jednou mateřštinou, často i mezi sebou, takže není vzácnost potkat dva Izraelce, jak se hašteří rusky. Pak jsou tu lidé, kteří nejsou rodilými mluvčími, ale hebrejštinu tak nějak zvládají, podle toho, jak tu jsou dlouho a do jaké školy chodí. Do této kategorie zapadám i já, přestože jsem snad jediná, kdo se neučí hebrejsky, protože skončil tady, ale skončil tady, protože se učil hebrejsky. Někdo sází na duolingo, někdo na ivrit kurzy na Weizmannu, někdo na ulpan a pan Někdo just managed, mluví plynně španělsky, anglicky a hebrejsky (co víme) a ještě u toho působí, že ho to nestojí ani kilokalorii. Finíto. Následně jsou tu lidé, kteří tu sice žijí dlouho předlouho, ale vůbec se hebrejsky nedomluví. A pak je tu rodilý Angličan, co žil v Manchesteru, a tomu svorně nerozumíme nikdo.

  Já konkrétně jsem Weizmanisch obohatila nejen o jeho (samozřejmě neskonale vtipný) název, ale také o slovíčka jako „jo, chápu, co, jídlo, šmarja, počkej, ofuk sondy, rozfázování, děkuju“ a pak i o pár veskrze peprných slovíček o magnetech, která mě naučil Ondra, a která se tu stala nesmírně populární, protože uleví mnohem lépe než nějaké to u zdi připosrané fuck nebo shit.

Edit: Když přijedete, dávejte okázale na odiv svoji úroveň hebrejštiny, ale pak nějak přestaňte a svět okolo sebe jen poslouchejte a tvařte se nechápavě. Já jsem v této kamufláži skvělá. Veřejně se tu přiznám, že moje kolegyně na ÚOCHB si vždycky chodily špitat drby do rohu našeho kanclu, hrozně tajné š-š-š, abych je neslyšela. Jenže já moc dobře nevidím, proto slyším velice dobře. Takže dámy, celé dva roky jsem věděla, co jste si řikaly. Neprasklo to na mě, protože jsem se ani nezaškubla, ať řekly cokoli. A teď se jen neutrálně ušklíbám, když si ve skladu chlapi hebrejsky řeknou, že je tu ta hezká nová holčina od Lucia pro benzylamid.

  Jak jsem již předestřela, vyvinout novou pulzní sekvenci s plánem pulzů ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta není nic snadného, protože ta-ta-ta-ta-ta pulzy jsou poměrně snadný recept na to, jak ten přístroj uškvařit, takže musíte být velice opatrní, ale zase ne moc, protože jinak se na vás ty spiny ani nevykašlou. Někdy máme ale s kolegou pocit, že jediné ta-ta-ta-ta-ta, kterého docílíme, bude to, až na sebe ze zoufalství namíříme samopaly. Abychom vydrželi déle, učíme se techniku mentálního check-outu a to je prostě jakési myšlenkové (a hlavně emoční) odstřižení od toho, co se děje kolem. Ale nejen od toho, že po dni týrání rezonance vody ještě před odchodem z práce víte, že zítra to celé opakujete akorát s hluchými skeny (nepomohlo), ale například i od toho, že jste se ani nevyspali, protože ve tři ráno byl nálet.

  Jakožto postdoc na Weizmannu máte od institutu nárok na patnáct sezení s psychology a pár večírků s psychiatry a jakožto Azrieli stipendista mám vlastního well-being officera, se kterým se necítím well a skoro ani jako being, ale je to povinné. A všichni tito lidé se vás snaží podpořit a kladou vám základní otázku a sice: Jestli neshledáváte děsivé, že vás uprostřed noci vzbudí to, že na vás někdo vystřelil raketu, aby vás zabil. Já jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela, ale v mé NMR skupině v Česku mi jedna studentka řekla, jestli bych nechtěla skočit z okna, takže mě to asi nerozhodí, a navíc tady mám alespoň zastání, a sice v podobě Iron Domu. A Iron Dome delivered. Je to teda hukot, i když spíte v tom mamadu. Naráz se ozve Tzofar a venku zní sirény. Byl to můj první nálet uprostřed noci, tak se tak nacvičeně vyšvihnete, ale už nemusíte nic dělat, protože v krytu už jste, tak jen rozsvítíte a posloucháte rány, jak lidé v mamadech okolo zabouchávají okenice (což vy už jste pochopitelně udělali večer) a jak padají šrapnely. Pak odpovíte na noční poštu od Lucia, protože deset minut po utichnutí sirén byste měli být ještě akceschopní. Tak si vyzvednete nové úkoly, zkontrolujete se navzájem a jdete si zase lehnout. It is what it is.

  Mimochodem, test spánku v mamadu nedopadl uspokojivě, protože uprostřed noci přišla tak brutální bouřka (bez deště samozřejmě), že mě ty hromy vzbudily i přes pancíř v oknech. Zopakuji to v pátek večer. I když vlastně ne, v sobotu jdeme na bohoslužbu.

  Jak mám teď nový byt, tak mám také nové sousedy včetně svých kamarádů ze skupiny a taky od Azrieli, takže je všechno teď takové jednodušší a milejší. A máme i nového souseda v práci a ten se jmenuje Ilya. A ano, je to ten Ilya Kuprov, což je v naší branži řekněme velká celebrita, on je ve skutečnosti tak známej, že jsem o něm slyšela i já. Situace se ovšem stala paradoxní tím, že on zná mě. To jsem si to tak batolila po chodbě a zpoza mě se ozvalo „Hi Zuzana!“ a tak koukám a říkám si, tyjo to je snad Ilya Kuprov. Ano byl. Takže se tu teď kamarádím s Ilyou Kuprovem, bavíme se o kocourovi, který si ho adoptoval do svého teritoria (teritoriem rozumějte Kuprovův dům v kampusu) a o hebrejštině a samozřejmě NMR.

  Protože magnety jsou lepší než rakety.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak být international postdoc a nezbláznit se z toho

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

Odvrácená strana Měsíce aneb Jaké to je být international postdoc

  Myslím, že už jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem ve skutečnosti nepotkala mnoho lidí, kteří by odjeli na postdoc do cizí země úplně sami, to znamená bez manželky, přítelkyně nebo přítele, nebo do země, kde nemají rodinné zázemí (připomeňte mi někdo, proč jsem nejela do toho Švýcarska vlastně). Ve skutečnosti takhle statečnou znám jenom jednu moc talentovanou paní, která objela Německo, Austrálii a Japonsko, ale namísto uznání jí to na české NMR scéně vyneslo něco krapet jiného. A pak jsem tu já, kdo se po doktorátu sbalil a odjel na vlastní pěst do válečné zóny. Dnes je to sto dní mého postdocu a možná je čas se ohlédnout trochu zpátky a zanechat nevyžádané tipy a rady, protože moje kamarády za chvíli postdoc čeká, že jo? Že jo???   Co je ze všeho nejlepší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. A úplně nejhorší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. Bydlím sama v moderním několikapokojovém bytě od Weizmannu, můžu si přijít domů ve dvě ráno z Arančiných...

Ze Západního břehu na Západní pobřeží

   Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut , čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…     Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako p...