Přeskočit na hlavní obsah

Jak je Izrael hi-tech, ale není user-friendly

  Určitě jste to už slyšeli, je to jedno z nejklasičtějších klišé – Izrael je hi-tech nation. Země zaslíbená start-upům. Chceš-li vybudovat firmu v oblasti technologií, tohle je ta správná země. Technologie jak z daleké budoucnosti (slicha ale ještě aby ne, když tu máme rok 5785 a vy teprve 2024).Digitalizace státního řízení, aplikace na cokoliv, člověk by i řekl, že vůbec nemusíte používat vlastní mozek.  Až na to, že Izrael je sice hi-tech, ale někdo ho zapomněl udělat i user friendly.

  Žádný slušný softwarový inženýr by neměl napsat program plný neprůchozích logických uzlů a cyklení. Tady v Izraeli na jeden naskočíte ihned první den. Weizmannův institut po vás chce, abyste si založili účet, aby vám mohli poslat plat (než se rozhodne ho zmrazit). Doporučí vám i banku. Skvělé, že? Ale je to past! Protože na to, abyste si tu mohli otevřít účet, tak musíte mít místní mobilní číslo. Be-seder. Až na to, že abyste si mohli zařídit mobilní číslo v Izraeli, musíte jim dát své bankovní spojení pouze na izraelskou banku. Ale prošla jsem tím protiraketovým školením a vím, že ve stresových situacích je potřeba se nejprve zhluboka nadechnout, pomalu vydechnout a pak teda začít jednat. Rozuměj, dala jsem v bance jako svoje kontaktní číslo nějakou tu pevnou linku z Weizmannu, že to změním později.

  Později, až získám vlastní číslo. Které potřebuju kvůli své aplikace na zdravotní pojištění. Psali Make it your priority!!! Chci vidět jejich výrazy, až si to půjdu aktivovat po sedmdesáti dnech tady. Funguje tu bez toho moje pojištění vůbec? Nevím, já takhle nepřemýšlím. Hele, kdyby to bylo jo´důležitý, napsali by mi znova.

  Na prvním místě musím říct, že vás v Izraeli nikdo nediskriminuje na základě vašeho náboženství. Můžete tu vyznávat prakticky cokoliv. Dokonce si v práci můžete vybrat své náboženství a podle toho si zařídit volno, jak potřebujete – například půjdete do práce o chanuce, ale o Vánocích ne. Já aktuálně zjišťuji, jak často lze vaše vyznání měnit. Takže úplná náboženská svoboda. Nicméně, spousta služeb – jako třeba řada mobilních tarifů – je tu pouze pro občany této země. A prakticky jediný způsob, jak se stát občanem této země je mít židovské předky (podle Zákona o návratu, chok ha-švut, můžete získat občanství státu Izrael, jakmile do něj vkročíte. Izrael vznikl za účelem ochránit židovský lid a tedy každý s rodokmenem, který by mu v Evropě vysloužil koncentrační tábor, zde může svobodně žít.)

  Takže mi zabralo nějakou dobu najít poskytovatele mobilů i pro nás cizince, za kouzelný měsíční příplatek pěti šekelů. Ale jak by řekla maminka, oni tě tam nezvali, to tys tam chtěla jet, tak to tam respektuj. Tak jsem je respektovala, než mi řekli, že mojí kartou to nelze uhradit, že mám kartu debetní a oni akceptují pouze kreditní kartu. A že v Izraeli obecně neberou debetní karty, pouze kreditní. A co tu teda už tři týdny jím?

  Tak jsem já a banda nevěřících Tomášů z oddělení Chemické a biologické fyziky zašli do kavárny, kde jsem koupila kafe a zaplatila to svojí debetní kartou z České republiky a oni propukli v jásot „Imposibél“ a že „Československo má lepší karty než my.“ Což, pardon, není zas tak těžký.

  Tak jsem zašla do banky, že chci ještě jednu kartu, tentokrát kreditní. K mému údivu to bylo zdarma a dokonce mi po týdnu dali kartu i s pinem najednou, nemusela jsem tam jeden den pro kartu a druhý pro pin. (Poznámka: návštěva izraelské banky je nejlepší praktikum z hebrejských číslovek na světě. Mně čísla nikdy nešla, teď jsem po tak šesti hodinách v bance největší mastr. Na světelnou tabuli, co by spojovala vaše číslo na lístečku s číslem přepážky zapomeňte. Ta čísla tam řvou.)

  Abych si svůj život o trochu víc zkomplikovala, rozhodla jsem si tu zařídit eSIM. Když jsem tedy objednávala svoje číslo, chtěla jsem zakliknout možnost eSIM, ale nefungovalo to. Prostě na to nešlo kliknout. Hm. Ale to byla menší z připravených pastí. Protože abyste si mohli zařídit telefonní číslo v Izraeli, musíte vyplnit svoje kontaktní aktuální telefonní číslo. Desetimístné. Izraelské.

  Já jsem docela klidný člověk, ale tohle už na mě bylo trochu moc. Člověk se buď může rozbrečet, něco roztřískat anebo se jen zhluboka nadechnout a vydechnout (přesně jak nás to učili už v letadle) a vyplnit tam číslo na kolegyni (bez jejího vědomí, samozřejmě, Blízký východ, baby). Jelikož absolutně nevěřím místní poště, vybrala jsem si pick up point blízko Weizmannu. A klikla na platba.

  A neuvěříte, co tam bylo za možnosti.

 Credit card or Debit card.

 Matloši.

Poznámka pro studenty: Pokud uvažujete o postdocu v Izraeli, přihlaste se na Ben Gurionovu univerzitu. Tam vám dají simku s předplaceným jedním měsícem, kartu k vašemu zřízenému účtu a vstupní kartu od kampusu. Tu jim vraťte, seberte účet a simku a až pak dojeďte na Weizmann. Ušetříte si hodně nervů. A času.

  Kartou tu lze zaplatit skoro všechno, a co ne, tak to cálnete mobilem nebo hodinkama. Jediný přístroj, který o platební kartě nikdy neslyšel, je naše sdílená pračka. Takže po kávovaru a NMR magnetu moje třetí nejdůležitější mašina. A ta je teda parádně vybíravá, protože funguje pouze na pětišekelové mince. Nic jiného. A hned po ní sušička. Pokud si chcete vyprat oblečení a povlečení, čili potřebujete dvě teploty, a chcete si to vysušit v sušičce, což tady v Plísňostánu doopravdy chcete, pak vás ta sranda vyjde na třicet šekelů. Váš dvoutýdenní quest je tedy sehnat šest pětišekelových mincí, v zemi, kde lidi platí pohledem. Tady neviděli hotovost od chvíle, co si Jidáš sbalil svých třicet stříbrných. Be-haclacha. Hodně štěstí.

Edit: Dva týdny je nejdelší možná doba, kdy je ještě bezpečné používat jedno ložní prádlo. Kvůli teplu a vlhkosti totiž brzy zjistíte, že v posteli nespíte sami…

  Musím ale uznat, že Izrael mi změnil pohled na to, co je to luxus. Dříve jsem si myslela, že luxus je mít velký dům, drahé auto a bazén. Mohla bych teď samozřejmě říct něco hlubokého, že luxus je jít ven s kamarády a nemuset být vděčný za to, že zrovna nebyl nálet. Protože jsem z Česka a zažila jsem tři raketové salvy = mám patent na válku, pochopitelně. Ale do toho se pouštět nebudu. Místo toho vám řeknu, že luxus, jako ten opravdu ryzí, je mít vlastní pračku, kterou můžete použít kdykoli chcete.

  Někdy mi tu vážně zůstává rozum stát nad tím, jak to tady vůbec může fungovat na tak vysoké životní a technologické úrovni, když je tu tak snadné ocitnout se v pasti logického cyklení. Ale ono je to tím, že tady se toho moc od biblických časů nezměnilo a všechno funguje jako při starém. I řekl Bůh „Budiž světlo!“, a bylo světlo. I řekl Bůh „Budiž Iron Dome!“, a byl Iron Dome. Návod na obsluhu někdo snese z hory. I řekl Bůh „Budiž lepenka!“ a byla lepenka. Protože jak na tom není lepenka – tak to není z Izraele.

Proč, proč, proč??? Mě to bolí za ten magnet!

  Budiž víkend. A byl víkend. A my s Luciem jdeme v pátek makat, abychom měli data do té Ameriky!


Mám nárok na chok ha-švut?

  Tak o tom se vůbec nebudeme bavit. Jakmile člověk získá izraelské občanství, pápá podporo for international postdocs. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak být international postdoc a nezbláznit se z toho

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

Odvrácená strana Měsíce aneb Jaké to je být international postdoc

  Myslím, že už jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem ve skutečnosti nepotkala mnoho lidí, kteří by odjeli na postdoc do cizí země úplně sami, to znamená bez manželky, přítelkyně nebo přítele, nebo do země, kde nemají rodinné zázemí (připomeňte mi někdo, proč jsem nejela do toho Švýcarska vlastně). Ve skutečnosti takhle statečnou znám jenom jednu moc talentovanou paní, která objela Německo, Austrálii a Japonsko, ale namísto uznání jí to na české NMR scéně vyneslo něco krapet jiného. A pak jsem tu já, kdo se po doktorátu sbalil a odjel na vlastní pěst do válečné zóny. Dnes je to sto dní mého postdocu a možná je čas se ohlédnout trochu zpátky a zanechat nevyžádané tipy a rady, protože moje kamarády za chvíli postdoc čeká, že jo? Že jo???   Co je ze všeho nejlepší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. A úplně nejhorší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. Bydlím sama v moderním několikapokojovém bytě od Weizmannu, můžu si přijít domů ve dvě ráno z Arančiných...

Ze Západního břehu na Západní pobřeží

   Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut , čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…     Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako p...