Jako vědec v dnešní době musíte počítat s tím, že objedete hodně institucí. Že časy, kdy jste v jedné laboratoři začali jako bakaláři, dotáhli tam Ph.D. a vrátili se po roce na postdocu, skončily. Alespoň pro většinu z nás. Pokud máte velké štěstí, dostanete po doktorátu čtvrt roku na rozkoukání a pak sbohem. A šáteček. Ale ne zpáteční letenka. Odcházíte jinam. Navždy. Vítejte na autostrádě odlivu mozků z české vědy. Jaký institut si ale vybrat?
Co jsem poprvé
vkročila do kampusu Weizmannova institutu a připojila se tak k wifině, co
mám uloženou, rozdrnčel se mi mobil myriádou dotazů. Jaké to tam je? Co je to
ta tajná ingredience, která místní vědu vyšvihla mezi světovou špičku? Jak se
dělá věda na ústavu, kde to často působí, že nikdo nepracuje? A konečně ta
nejpalčivější – je to tam lepší než na ÚOCHB?
Poznámka pro žalobce: Pokud náhodou někde zmíním, že je jeden z ústavů pro mě lepší, tak to právě znamená, že je lepší pro mě. Ne univerzálně lepší. Všude je něco, co budete milovat, i něco, co vás bude nebetyčně štvát. A v čem si já lebedím, z toho by vás kleplo. A naopak. Mám rozhodně v plánu to s klidem natřít oběma. Protože Weizmannův institut je samozřejmě splněný sen dokud vám nezmrazí plat, international office jen lhostejně nekrčí rameny, neokradou vás o peřinu (už se našla!) a lidé vám nepouští těžké dveře do obličeje na denní bázi, rakže nevíte, jestli zachránit svůj nos, vzorky nebo kafe. A ÚOCHB je zimní pohádka, dokud se jeho vřelost nezasekla někde pod bodem mrazu… tak helia. Samozřejmě by bylo ideální vzít moje oblíbené věci z ÚOCHB a napasovat je k oblíbeným věcem tady a pak celý ten super ústav vyndat z válečné zóny. A taky chci jednorožce, ale ono to prej nejde.
Asi první
rozdíl, který byste měli mít na paměti, než se přihlásíte na Weizmann, je že
věda tady není vaše práce. Věda je a musí být vaše vášeň nebo ideálně
posedlost. Často chodíme do práce i o víkendu, běžný je pěti a půl denní
pracovní týden. O deseti až jedenácti hodinách denně. To statisticky máte za
týden o dva dny víc práce. Musí vás to bavit. Pokud si chodíte vědu do práce
odsedět, hrajete tam videohry a pak jen uděláte, co vám šéf řekne, tady nemáte
co dělat. Klidně chybujte, ale buďte proaktivní. Hlavně ze začátku, kdy své
práci moc nerozumíte, to bývá hodně náročné. V Česku jsme to v pátek
zavřeli a většinou měli dva dny volna. Pokud už jsme pracovali o víkendu, buď
to okolí aspoň pochvalně zamručelo anebo nám dokonce dovolili mít volno jiný
den. Tady je dělat vědu o víkendu naprosto normální a nějakou pochvalu
nečekejte. (Nicméně pokud nepřijdete, taky se nic nestane.) Věda se tu navíc
hodně komunikuje na WhatsAppu. Dostihne vás téměř všude. Já jsem si jen chtěla
rychle přečíst zprávy od maminky a skončila jsem půlhodinovým chatováním
s Luciem včetně posílání článků o analýze line broadeningu, které jsem utnula,
protože jsem chtěla jít do kavárny, než zavřou. (Ano, můžete to tu udělat.) Ale
je snadné všudypřítomnosti vědy podlehnout a můžete pak mít dojem, že
neodpočíváte nikdy. Na druhou stranu to má ale řadu výhod. Například když můj
magnet prožívá nějaké trampoty, prostě to vyfotím a pošlu Luciovi. On mě
briskně odbaví on-line a oba šetříme čas. Haha a taky je vzdálenost mezi mým
magnetem a šéfovým kanclem krapet větší než na ÚOCHB, řekněme tak o kilometr.
Nadmíra
digitální komunikace ovšem Izraelce donutila tvořit na WhatsAppu bambilion
skupin s obskurními názvy podle toho, čeho se týkají. Jsem ve skupině
Mezinárodních postdoců, Malířského kurzu, Azrieli stipendistů, ve Frydmanově
skupině a ve skupině s poetickým názvem Obědy ve Frydmanově skupině. Tu
mám nejradši. V Česku jsme vždycky museli vyjít v ten a onen určitý
čas a nikoho tak nějak nezajímalo,
jestli byste se třeba taky nechtěli najíst, když jste seděli u magnetu. Nebyli
jste na stanovišti v 11:40, ale až v 11:42, smolík. Jo ty sis chtěla
pustit experiment? Mělas tu bejt v čas, nebyla, šli jsme bez tebe. Tady je
spíše zvykem dohodnout se ve skupině a na oběd se sejít, přestože někdo si ho
vyzvedne v menze, jiný mimo ústav a jiný si ho přinesl z domova.
Hlavní je strávit čas společně. (A taky tu máme tu výhodu, že ještě
v prosinci můžeme sedět venku, uznávám.)
Co vás tu taky okamžitě
praští do očí jsou odpočinková místa. Mám tajnou teorii, že Weizmannův institut
má více míst k sezení v seminárkách, kuchyňkách, na terasách a u
piknikových stolů než v těch kancelářích. Taky máme lehátka. Přesně podle
hesla: Dřeme tvrdě, bavíme se tvrdě. Na Weizmannu jak celý ten institut, tak i
váš psychologický intervent, razí teorii, že klidný, odpočatý zaměstnance,
který se do práce nebojí a nikdo ho v ní nešikanuje, podá nakonec mnohem
lepší výkony. V tomhle je v Česku co dohánět. Na ÚOCHB jsme nakonec
dostali asi čtyři piknikové stoly na tisíc zaměstnanců a na našem oddělení jsme
měli kuchyňku, ale v té jsem měla já tu čest mít šest let kancelář, takže
jsem si mohla oddechnout akorát tak na záchodě, kde jsem konečně byla sama.
Ty záchody, to
musím ÚOCHB nechat. Na našem baráku tady máme záchody v takové úzké
chodbičce, kde máme dveře jak pro dámy tak pro pány. A dámy jsou vzadu. Takže
se nevyhnete cestě kolem pánů, kteří ale úplně pečou na to, že by si měli
zavírat. Pokud by vás napadlo cudně otočit hlavu, tak to rozhodně nedělejte,
protože tam nějaký filuta dal zrcadlo. Jako mezinárodní postdoc na Weizmannu
trávíte ze začátku své stáže na záchodě hodně času, protože se tam jdete
vždycky vyplakat, když vám přijde zpráva se seznamem úkolů, ze kterých polovinu
nechápete. Ale ty dámské záchody, to je na našem baráku taky slušný paradox.
Obzvlášť pokud se potřebujete zbavit jiných tělních tekutin než slz. My máme
ještě ten starý pouštní barák (pouštní barák je budova, která je postavena se
zasazenými okny ve zkosených římsách, které nás chrání před ostrým sluncem, má
pevné izolující zdi a minimum velkých skleněných ploch). A ten náš má navíc bídný odtok, takže papír patří do koše.
A jak si umíte představit, my bohyně občas musíme vyhodit ledasco. A tady
přichází ten paradox: Izrael je země plná igelitu. Jo, písek a igelit. Ke
každému nákupu vám nacpou hromadu igelitek, a když to odmítáte, že máte batoh
nebo plátěnou tašku, kroutí nad vámi nevěřícně hlavou. Znovu použitelná taška?
Vždyť i Mojžíš snesl desatero v igelitce. Jediné místo, kam igelitové
pytlíky nenacpali, jsou naše záchody.
Proč? Protože
tahle země je natolik nastavená na populační boom, že instalace nějakých
hygienických sáčků tady pro mě a tři další divnousky, z nichž jedna je
nezletilá dcera kolegy, by se prostě nevyplatila. Když jsem se zeptala našeho
učitele hebrejštiny, jak se řekne, že jsem v jiném stavu, řekl, že
hebrejština takový idiom nemá, že tam jsi těhotná pořád a v jiném stavu
jsi, pokud těhotná zrovna nejsi. Takže jsem teď v jiném stavu. A až přijdu
za Luciem a řeknu mu, že jsem v normálním stavu, řekne „Mazal tov,
be-haclacha. Takže teď žádná laboratoř, jdi mi, prosím, napsat pulzní sekvenci.
Od teď máš na dalších dvanáct let zkrácenou pracovní dobu, ale dostaneš zaplaceno
stejně, dobře? Pokud budeš chtít, pracuj kdykoli z domova. Ale tos mohla i
předtím, vědělas to?“
Být ženou v izraelské
vědě je vaše největší satisfakce po traumatických zážitcích… odjinud. Protože
víte co? Ono to nevadí. Můžete si razit svoje názory, váš vedoucí je zváží
stejně pečlivě, jako byste byla chlap, chce znát váš názor a dokonce vám sám
ponoukne mentoringový program pro mladé vědkyně. Spoustu věcí tu jako žena
nemůžete. Nemůžete jít spolu se svým mužem dotknout se Zdi nářků. Nemůžete jít
v synagoze do dolního patra. Do řady čtvrtí nemůžete jít v doprovodu muže,
za kterého nejste provdaná. Ale za to tu můžete mít děti a vedoucí pozici ve
vědě. Můžete tu získat ERC grant. Můžete tu být rovnocenná.
(Edit: Na
druhou stranu nečekejte, že by vám někdo podržel dveře nebo jakýkoli jiný akt
evropského vychování. Ale na to zatím nemám názor, vzorek pozorovaných osob je
příliš malý a rozhodně to nebyli všechno Izraelci. Vlastně mi ještě žádný Izraelec dveře do obličeje nehodil, když nad tím tak přemýšlím. Zato se mi tu chlápek z Číny smál, že mám silné brýle. Chucpan. To by se mi na
ÚOCHB nestalo.)
Nicméně si
pořád nemůžu plně uvědomit, že je to vědecký ústav. Víte vy co, ten krásný
kampus s rozesetými vědeckými budovami a domečky pro zaměstnance,
kreativní dílničky, kočky, výlety, psychologická intervence 24/7, orchestr, komunitní
duch, kočky, každý týden happy hour, pravidelné rozcvičky ve formě sbíhání
schodů zajištěné zahraničními partnery, bazén, posilovna, už jsem zmínila
kočky? lekce jógy, mentoring… Kdyby mi někdo řekl, že jsem se na doktorátu
zbláznila (jakože zbláznila) a teď jsem v takovém tom předraženém cvokhausu
pro celebrity, tak bych tomu klidně uvěřila. Anebo jak bychom řekli tady bet mišugim.
Prostě vám někdo zlomí srdce, okamžitě dostanete psychologickou intervenci, sušenku,
projdete se zahradou a jdete si vyrobit panenku do dílničky.
A do toho si
hodíte nějaký ten ERC grant, vychováte pět dětí, nakrmíte kočky a napečete
chalu.
To s ženami v izraelské vědě zní jako z jiného světa, je fajn, že aspoň někde to funguje… třeba se tu jednou někdo inspiruje… HAHA… 🙈
OdpovědětVymazat