Přeskočit na hlavní obsah

Evropské turné - část první

  Tak je to tady – čas sbalit se a vyrazit do Evropy. Zažila jsem tady toho dost. Byly to intenzivní dva měsíce. Žiju teď v jiné zemi. Mluvím jiným jazykem a píšu jiným písmem. Z jiné strany. Dělám jiné pulzní sekvence než doposud. Žiju v jíním podnebném pásu. Mám kolem sebe úplně jiné lidi s jinou mentalitou. Já jsem jiná. Všimne si toho někdo? A všimnu si já, jak se změnili moji přátelé v Praze?

  Ze všeho nejdříve jsem se ovšem musela zabalit a řeknu vám, takto náhodně zpakované zavazadlo bezpečáci na izraelském letišti ještě neviděli. Tak zaprvé jsem musela vytasit svůj největší lodní kufr, protože kočičí tanečník, který jsem koupila kočkám k Vánocům (pár peříček na ohebném klacíku). byl příliš dlouhý na to, aby se vlezl do mého menšího kufru. A i tak jsem ho musela ohnout. Aby to nikomu nevyšvihlo oko, jakmile můj kufr otevře, zajistila jsem ho několika svými svetry, teplými kalhotami, čokoládou, přečtenými českými knížkami a nepřečteným hebrejským komiksem, dárky, základní kosmetikou, prázdnými krabičkami na nafasování jídla na další pobyt v Izraeli, třemi flaškami vína, sklenicí Nutelly, kilem bezlepkových potravin pro kolegu v Praze a dalšími zcela náhodnými věcmi, které jsem po bytě posbírala a které v Praze určitě nevyužiju, pak je tam zapomenu a budou mi chybět. Nakonec to celé vážilo šestadvacet kilo. Abych se dostala na třiadvacet a půl kila, podepřela jsem kufr na Ben Gurionu nohou. Děkuji, Instagrame!

  Odlet z Ben Gurionova letiště je několika úrovňová videohra, kterou musíte během následujících čtyř hodin projít od prvního checkpointu u automatických dveří Odletů až do finále v podobě ústí tunelu vedoucího k letadlu. A ani za normálních okolností to není úplně nejsnadnější letiště. Za normálních okolností? Ano, čekáte správně nějaký báječný zvrat.

  Lucia moc netěšilo, že jedu domů, protože se neúplně nelogicky obává, že se postdoci už do války nebudou chtít vracet jakmile si připomenou jaké to je žít mimo ni. Koho ovšem můj odjezd doopravdy potěšil byli jemenští Hútiové.  Ti oslavovali natolik, že nám nad Ben Gurionovým letištěm uspořádali ohňostroj z balistických střel. Takže zatímco jsem byla už skoro na rentgenu, vzduch jakoby se zastavil, jako by molekulám někdo vzal energii (je to taková ta chvilečka, mikrosekunda, kdy už tak nějak poznáte, že je něco špatně). A pak sirény. Všude. Kakofonie vyzvánění mobilů stovek lidí okolo, kterým Tzofar simultánně označovala místa útoku. „Bo! Bo!“ křičí pozemní personál. Doteď nevím, jak jsem se dokázala natolik pohotově do krytu dostat. Jak říkáme doma: jsou chvíle, kdy každý umí jezdit na koni.

  Všude byl strašný chaos. Kryty tu jsou hluboké, já se zastavila asi v pátém podzemním patře. Lidé se tlačili, někteří se pokusili vzít i příruční zavazadla, kterými úzké schody zablokovali nebo jim padala a podrážela nohy ostatním. Byly tam děti. Někdo si to celé natáčel na Instagram. Já už jsem se pakovala do krytu z práce, siréna mě vytáhla i z postele v neděli ráno, ale tohle bylo doposud nejhorší. Když je poplach v Rehovotu, všichni tak nějak víme, že je to ústřel. Někdo chtěl trefit Tel Aviv, ale upsík. Jenže na Ben Gurionovu letišti mi došlo, že to my jsme ten hlavní cíl – ochromit vzdušný most. Vůbec mě nenapadlo, že bych kvůli tomu nemusela odletět domů. Poprvé mě totiž v tom krytu došlo, že to tady nemusím přežít.

  Nicméně. Po prvním náletu jsem nebyla schopná se už po zbytek dne na svůj magnet soustředit. Při třetím jsem si chatovala a myslela na to, jak moc si potřebuju dát kafe. Takže když jsem se vybatolila opět k rentgenu na letišti (kde si pamatovali pořadí před útokem, takže jsem neztratila pozici ve frontě, miluju) do půl hodinky už jsem kupovala mámě parfém a pak si šla dát něco na zub a kávičku, protože na El Al bagetu já spoléhat nebudu.


Zvyknout si můžete doopravdy na cokoliv Aneb psychický vývoj po raketovém poplachu v čase.

  Náš let byl zpožděn o dvacet minut.

  Jako „my great international postdoc“ jsem si zabookovala místo u okénka, abych si mohla číst a mít dostatek světla. Na nočním letu. Snědla jsem jejich kuřecí šavarmu a zavdala si vína, kterého nám personál dopřál, protože jsme to doopravdy potřebovali. A pak už konečně Praha a příletová hala, kde jsem si konečně mohla zažít tu zprofanovanou scénu z Lásky nebeské o příletové hale na Heathrow. Je to pravda.

  Takže jsem z autostrády dobra v Izraeli přestoupila na autostrádu lásky v Praze a konečně pocítila ten pravý duch Vánoc, o kterém tady všichni mluvíme, ale pak stejně jen hysterčíme kvůli dárkům. Obcházím lidi, které mám ráda a snažím se být co nejvíce času s nimi. A co, že nemám napečeno, naklizeno a jen decentně nazdobeno. Prosím vás, já jsem si ani nevybalila z toho Izraele a když to náhodou někdo podotkne, jen nad tím mávnu rukou, že „ale to nemá ani cenu“, čímž spouštím ve svém okolí vlnu deprese. 

  V sobě zatím ne, viděli jste to počasí tady? A těch lidí? A hele t u r i s t i. Prý že je Chanuka svátek světel, ale Vánoce v naší čtvrti? Vyjít ven po setmění si koleduje o epileptický záchvat! A až teď vidím, jak moc a zbytečně se tady před těmi Vánocemi pije. Klobouk dolů, kol ha-kavod, že to zvládáte.

  K mé převeliké radosti se podařilo zařídit setkání skoro se všemi mými kamarády v baru Cobra, moc děkuju Míše, že mi to pomohla zařídit, zjistila jsem, že hospoda v Praze se shání dost obtížně pokud si vzpomenete před Vánocemi a ještě jste tři tisíce kilometrů daleko a zavolat tam vás stojí korunu za vteřinu, což je dražší přístrojový čas než na našich NMR mašinách. A taky moc děkuji všem, kteří jste přišli a doufám, že jste si to užili. Po dvou měsících jsem si dala konečně pivo, co má pěnu a hořkou chuť, ale zcela zodpovědně, protože druhý den mě čekal oběd s uuuuuáááááá manžely Dvořákovými.

  Tady zdravím Hanku a Dalimila, jste naprosto úžasní! Šli jsme do Café Organica na ÚOCHB, což je taková nelogicky zdravá a (na to, že to má sloužit jako místo pro zaměstnance) drahá restaurace, kde využívají eufemismy jako bramborová sláma, mikrobylinky a já si vždycky půlku věcí na lístku musím vygooglit, takže si připadám jako ti lidé v Prostřeno!, jak se snaží přečíst kanonádu cizích slov na menu. Ale vaří doopravdy dobře, skoro tak dobře jako na Weizmannově institutu, kde ovšem dostaneme víc a za míň, protože Weizmann dává zaměstnancům v podnicích na území kampusu slevy.

  A tak jsem mohla být s uuuááá manžely Dvořákovými a ohromně milou ředitelkou nadace paní Kristýnou na obědě a bavit se o vědě, o NMR, o Izraeli, o náletech, o tom, jak se to tam změnilo, o úspěších a snech a uuuuáááá manželé Dvořákovi si se mnou udělali fotečku a ještě řekli, že jsou moji jakoby adoptivní rodiče. To mě ohromně dojalo! Protože hlavně teď vidím, jak skvělou chemickou rodinu mám s Hankou a Dalimilem, Martinem, Luciem a spoustou svých českých i izraelských sourozenců. Děkuju za to!

 

Snažím se vymyslet nějaký vzletný popisek, který by zachytil, jak neskutečně šťastná a vděčná jsem za to, že můžu být s Hankou a Dalimilem. Oni jsou prostě úžasní. Noblesa, velkorysost a podpora.

  A právě jeden z mých sourozenců Ondra mě vylákal na NMR oddělení pod záminkou, že dostanu nějaké kyvety, abych jich měla víc a mohla měřit NMR-Challenge i na Weizmannu. A když napíšete NMR spektroskopistovi, že dostane NMR kyvety, tak to je vám jako vosa na bonbon. Takže se moje rychlé zastavení pro kyvety proměnilo v cca dvouhodinovou návštěvu, kterou sice někdo ostentativně ignoroval, ale se zbytkem jsem si skvěle popovídala – rozumějte, mluvila jsem převážně já, protože vždycky když máte dojem, že jste si skvěle popovídali, je to o tom, že jste se skvěle vyventilovali.

  Ve čtvrtek jsem měla preventivní prohlídku u svého íránského zubaře, což mě vždycky stojí dvakrát tolik času, protože setkání s kýmkoli z Íránu vám vyslouží další hodinku na bezpečnostním pohovoru před vstupem do Izraele. Jako by můžete to zapřít… ale oni to beztak věděj. Takže chcete to riskovat, že vás přistihnou při lži? A ty meetingy budu mít hnedka dva, protože moje zuby… no nic moc. Takže špión vlastně. Ale přesvědčil mě, abych dala druhou šanci chalvě. Tedy halvě po jejich. Takže jsme vlastně zjistili, že naše státy jsou sice ve válce, ale jejich lidé proti sobě vlastně nic nemají, protože máme velkou část historie a kultury vlastně totožnou.

  Abych se z ze stavu svých zoubků rychleji oklepala, zaskočila jsem si ještě na obídek s kamarády, popít na ÚOCHB, na pivečko s Radkem, který je katalyzátorem celého toho mého izraelského dobrodružství, úplnou náhodou jsem narazila na spolužačku z Hellichovky a pak jsem metelila ještě na vánoční trhy (levandulový svařák!) a na pubkvíz, kde hrdě bojuju za tým Arogantních kapybar. (Poznámka: zeptat se Lucia, jestli někdy viděl v Argentině kapybaru.) A byli jsme třetí!

  Nicméně šlo získat body za pití panáků, to jen tak na dokreslení, proč Magnety vycházejí až v pátek...

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete tomato?

Chcete tomato? Já jsem chtěla tomato. Chtěla to, má to. Pojďte si se mnou znovu prožít mých prvních 72 hodin v Izraeli… Pondělí 14. října, den první      Den odletu do Izraele. Den, kdy už vás ani neporazitelná kombinace kafe a víno na letišti nedají do kupy. Den, kdy musíte říct spoustu sbohem a ahoj. A taky den, kdy vaše Bc-Mgr-PhD úsilí vykrystalizuje v jediný moment, a vám dojde, že je to právě tenhle okamžik, pro který jste devět let dřeli. Dřeli jste, abyste teď stáli s fůrou těžkých zavazadel na Terminálu 1 a brečeli. Fňuk. Bůůů, škyt. První krok je ale vždycky nejtěžší a tak se statečně sunete dál. Plánovali jste si koupit v duty free parfém, ale teď vám to přijde jako naprostá pitomost. Myslíte si, jak jste hustí a stateční, ale konkrétně můj psychický stav se nejspíš moc nezlepšoval, protože když jsem nastupovala do letadla, tak se mě kapitán letu – ano, kapitán letu, ten, co bude řídit náš boeing, bezesporu bývalý vojenský pilot, co sestřelo...

Kdo je to postdoc a proč se jím (ne)stát

  Kdo je to postdoc? Čím vším si musel projít, aby se dostal až sem, a co všechno ještě bude muset zvládnout? Vědecká obec má jeden z nejsilnějších kastovních systémů na světě. A jelikož tenhle blog se bude hodně vědy týkat, rozhodla jsem se za strukturou takové běžné laboratoře ohlédnout a vás vzít s sebou.     Samozřejmě doufám, že mi tento článek pomůže v sobě uzavřít doktorát, natěší mě na postdoc a dodá mi motivaci na další kroky...     ... ale co si budem, může to skončit i tak, že na konci roztrhám svoji El Al flex letenku a uteču do lesa.     Tak jdeme na to.     Bakalářští studenti     Bakaláře máme všichni rádi a oni mají rádi nás. Převážně proto, že se navzájem vídáme jednou nebo dvakrát týdně a to ještě na pár hodin, takže o sobě nic nevíme a nestíháme si tak lézt na nervy. Musíte počítat s tím, že většině bakalářských studentů se budete muset těch pár hodin týdně doopravdy věnovat a zkrátka kontrolovat, jestli si se vš...

And the money kept rolling in... aneb jak jsem vyhrála příspěvek od Nadace Experientia

 Pokud jsme my chemici v něčem doopravdy dobří, tak je to počítání pravděpodobnosti. Jak pravděpodobné je, že... získám tento grant? 50 %? 20 %? 3 %?  To pak takový správně posedlý chemik nelení a - pokud má tu možnost - zjišťuje v rezervačním systému seminárních místností, na jak dlouho si komise zasedačku zamluvila, následně dělí tento čas délkou své audience, aby zjistil, na kolik lidí je tam tedy místo, a podle jmen v komisi se snaží rozhodnout, zda započítat pauzu na oběd, popřípadě jak dlouhou. Tato obsese kvantitativní analýzou nás naplňuje pocitem klidu a bezpečí.   Ale pak přijdou zahraniční stáže Nadace Experientia a celá výpočetní chemie pravděpodobnosti se hroutí a padá a zavaluje chemika pocitem nihilismu. Pro ty, co jsou v oboru noví, tak Nadace Experientia uděluje roční stipendium na stáže mladých chemiků na výběrových školách v zahraničí jako jsou Yale, University of Chicago nebo Okinawa Institute. Zisk takového stipendia vám nejenom že "otevře dveře do sv...