Přeskočit na hlavní obsah

Evropské turné - část první

  Tak je to tady – čas sbalit se a vyrazit do Evropy. Zažila jsem tady toho dost. Byly to intenzivní dva měsíce. Žiju teď v jiné zemi. Mluvím jiným jazykem a píšu jiným písmem. Z jiné strany. Dělám jiné pulzní sekvence než doposud. Žiju v jíním podnebném pásu. Mám kolem sebe úplně jiné lidi s jinou mentalitou. Já jsem jiná. Všimne si toho někdo? A všimnu si já, jak se změnili moji přátelé v Praze?

  Ze všeho nejdříve jsem se ovšem musela zabalit a řeknu vám, takto náhodně zpakované zavazadlo bezpečáci na izraelském letišti ještě neviděli. Tak zaprvé jsem musela vytasit svůj největší lodní kufr, protože kočičí tanečník, který jsem koupila kočkám k Vánocům (pár peříček na ohebném klacíku). byl příliš dlouhý na to, aby se vlezl do mého menšího kufru. A i tak jsem ho musela ohnout. Aby to nikomu nevyšvihlo oko, jakmile můj kufr otevře, zajistila jsem ho několika svými svetry, teplými kalhotami, čokoládou, přečtenými českými knížkami a nepřečteným hebrejským komiksem, dárky, základní kosmetikou, prázdnými krabičkami na nafasování jídla na další pobyt v Izraeli, třemi flaškami vína, sklenicí Nutelly, kilem bezlepkových potravin pro kolegu v Praze a dalšími zcela náhodnými věcmi, které jsem po bytě posbírala a které v Praze určitě nevyužiju, pak je tam zapomenu a budou mi chybět. Nakonec to celé vážilo šestadvacet kilo. Abych se dostala na třiadvacet a půl kila, podepřela jsem kufr na Ben Gurionu nohou. Děkuji, Instagrame!

  Odlet z Ben Gurionova letiště je několika úrovňová videohra, kterou musíte během následujících čtyř hodin projít od prvního checkpointu u automatických dveří Odletů až do finále v podobě ústí tunelu vedoucího k letadlu. A ani za normálních okolností to není úplně nejsnadnější letiště. Za normálních okolností? Ano, čekáte správně nějaký báječný zvrat.

  Lucia moc netěšilo, že jedu domů, protože se neúplně nelogicky obává, že se postdoci už do války nebudou chtít vracet jakmile si připomenou jaké to je žít mimo ni. Koho ovšem můj odjezd doopravdy potěšil byli jemenští Hútiové.  Ti oslavovali natolik, že nám nad Ben Gurionovým letištěm uspořádali ohňostroj z balistických střel. Takže zatímco jsem byla už skoro na rentgenu, vzduch jakoby se zastavil, jako by molekulám někdo vzal energii (je to taková ta chvilečka, mikrosekunda, kdy už tak nějak poznáte, že je něco špatně). A pak sirény. Všude. Kakofonie vyzvánění mobilů stovek lidí okolo, kterým Tzofar simultánně označovala místa útoku. „Bo! Bo!“ křičí pozemní personál. Doteď nevím, jak jsem se dokázala natolik pohotově do krytu dostat. Jak říkáme doma: jsou chvíle, kdy každý umí jezdit na koni.

  Všude byl strašný chaos. Kryty tu jsou hluboké, já se zastavila asi v pátém podzemním patře. Lidé se tlačili, někteří se pokusili vzít i příruční zavazadla, kterými úzké schody zablokovali nebo jim padala a podrážela nohy ostatním. Byly tam děti. Někdo si to celé natáčel na Instagram. Já už jsem se pakovala do krytu z práce, siréna mě vytáhla i z postele v neděli ráno, ale tohle bylo doposud nejhorší. Když je poplach v Rehovotu, všichni tak nějak víme, že je to ústřel. Někdo chtěl trefit Tel Aviv, ale upsík. Jenže na Ben Gurionovu letišti mi došlo, že to my jsme ten hlavní cíl – ochromit vzdušný most. Vůbec mě nenapadlo, že bych kvůli tomu nemusela odletět domů. Poprvé mě totiž v tom krytu došlo, že to tady nemusím přežít.

  Nicméně. Po prvním náletu jsem nebyla schopná se už po zbytek dne na svůj magnet soustředit. Při třetím jsem si chatovala a myslela na to, jak moc si potřebuju dát kafe. Takže když jsem se vybatolila opět k rentgenu na letišti (kde si pamatovali pořadí před útokem, takže jsem neztratila pozici ve frontě, miluju) do půl hodinky už jsem kupovala mámě parfém a pak si šla dát něco na zub a kávičku, protože na El Al bagetu já spoléhat nebudu.


Zvyknout si můžete doopravdy na cokoliv Aneb psychický vývoj po raketovém poplachu v čase.

  Náš let byl zpožděn o dvacet minut.

  Jako „my great international postdoc“ jsem si zabookovala místo u okénka, abych si mohla číst a mít dostatek světla. Na nočním letu. Snědla jsem jejich kuřecí šavarmu a zavdala si vína, kterého nám personál dopřál, protože jsme to doopravdy potřebovali. A pak už konečně Praha a příletová hala, kde jsem si konečně mohla zažít tu zprofanovanou scénu z Lásky nebeské o příletové hale na Heathrow. Je to pravda.

  Takže jsem z autostrády dobra v Izraeli přestoupila na autostrádu lásky v Praze a konečně pocítila ten pravý duch Vánoc, o kterém tady všichni mluvíme, ale pak stejně jen hysterčíme kvůli dárkům. Obcházím lidi, které mám ráda a snažím se být co nejvíce času s nimi. A co, že nemám napečeno, naklizeno a jen decentně nazdobeno. Prosím vás, já jsem si ani nevybalila z toho Izraele a když to náhodou někdo podotkne, jen nad tím mávnu rukou, že „ale to nemá ani cenu“, čímž spouštím ve svém okolí vlnu deprese. 

  V sobě zatím ne, viděli jste to počasí tady? A těch lidí? A hele t u r i s t i. Prý že je Chanuka svátek světel, ale Vánoce v naší čtvrti? Vyjít ven po setmění si koleduje o epileptický záchvat! A až teď vidím, jak moc a zbytečně se tady před těmi Vánocemi pije. Klobouk dolů, kol ha-kavod, že to zvládáte.

  K mé převeliké radosti se podařilo zařídit setkání skoro se všemi mými kamarády v baru Cobra, moc děkuju Míše, že mi to pomohla zařídit, zjistila jsem, že hospoda v Praze se shání dost obtížně pokud si vzpomenete před Vánocemi a ještě jste tři tisíce kilometrů daleko a zavolat tam vás stojí korunu za vteřinu, což je dražší přístrojový čas než na našich NMR mašinách. A taky moc děkuji všem, kteří jste přišli a doufám, že jste si to užili. Po dvou měsících jsem si dala konečně pivo, co má pěnu a hořkou chuť, ale zcela zodpovědně, protože druhý den mě čekal oběd s uuuuuáááááá manžely Dvořákovými.

  Tady zdravím Hanku a Dalimila, jste naprosto úžasní! Šli jsme do Café Organica na ÚOCHB, což je taková nelogicky zdravá a (na to, že to má sloužit jako místo pro zaměstnance) drahá restaurace, kde využívají eufemismy jako bramborová sláma, mikrobylinky a já si vždycky půlku věcí na lístku musím vygooglit, takže si připadám jako ti lidé v Prostřeno!, jak se snaží přečíst kanonádu cizích slov na menu. Ale vaří doopravdy dobře, skoro tak dobře jako na Weizmannově institutu, kde ovšem dostaneme víc a za míň, protože Weizmann dává zaměstnancům v podnicích na území kampusu slevy.

  A tak jsem mohla být s uuuááá manžely Dvořákovými a ohromně milou ředitelkou nadace paní Kristýnou na obědě a bavit se o vědě, o NMR, o Izraeli, o náletech, o tom, jak se to tam změnilo, o úspěších a snech a uuuuáááá manželé Dvořákovi si se mnou udělali fotečku a ještě řekli, že jsou moji jakoby adoptivní rodiče. To mě ohromně dojalo! Protože hlavně teď vidím, jak skvělou chemickou rodinu mám s Hankou a Dalimilem, Martinem, Luciem a spoustou svých českých i izraelských sourozenců. Děkuju za to!

 

Snažím se vymyslet nějaký vzletný popisek, který by zachytil, jak neskutečně šťastná a vděčná jsem za to, že můžu být s Hankou a Dalimilem. Oni jsou prostě úžasní. Noblesa, velkorysost a podpora.

  A právě jeden z mých sourozenců Ondra mě vylákal na NMR oddělení pod záminkou, že dostanu nějaké kyvety, abych jich měla víc a mohla měřit NMR-Challenge i na Weizmannu. A když napíšete NMR spektroskopistovi, že dostane NMR kyvety, tak to je vám jako vosa na bonbon. Takže se moje rychlé zastavení pro kyvety proměnilo v cca dvouhodinovou návštěvu, kterou sice někdo ostentativně ignoroval, ale se zbytkem jsem si skvěle popovídala – rozumějte, mluvila jsem převážně já, protože vždycky když máte dojem, že jste si skvěle popovídali, je to o tom, že jste se skvěle vyventilovali.

  Ve čtvrtek jsem měla preventivní prohlídku u svého íránského zubaře, což mě vždycky stojí dvakrát tolik času, protože setkání s kýmkoli z Íránu vám vyslouží další hodinku na bezpečnostním pohovoru před vstupem do Izraele. Jako by můžete to zapřít… ale oni to beztak věděj. Takže chcete to riskovat, že vás přistihnou při lži? A ty meetingy budu mít hnedka dva, protože moje zuby… no nic moc. Takže špión vlastně. Ale přesvědčil mě, abych dala druhou šanci chalvě. Tedy halvě po jejich. Takže jsme vlastně zjistili, že naše státy jsou sice ve válce, ale jejich lidé proti sobě vlastně nic nemají, protože máme velkou část historie a kultury vlastně totožnou.

  Abych se z ze stavu svých zoubků rychleji oklepala, zaskočila jsem si ještě na obídek s kamarády, popít na ÚOCHB, na pivečko s Radkem, který je katalyzátorem celého toho mého izraelského dobrodružství, úplnou náhodou jsem narazila na spolužačku z Hellichovky a pak jsem metelila ještě na vánoční trhy (levandulový svařák!) a na pubkvíz, kde hrdě bojuju za tým Arogantních kapybar. (Poznámka: zeptat se Lucia, jestli někdy viděl v Argentině kapybaru.) A byli jsme třetí!

  Nicméně šlo získat body za pití panáků, to jen tak na dokreslení, proč Magnety vycházejí až v pátek...

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak být international postdoc a nezbláznit se z toho

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

Odvrácená strana Měsíce aneb Jaké to je být international postdoc

  Myslím, že už jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem ve skutečnosti nepotkala mnoho lidí, kteří by odjeli na postdoc do cizí země úplně sami, to znamená bez manželky, přítelkyně nebo přítele, nebo do země, kde nemají rodinné zázemí (připomeňte mi někdo, proč jsem nejela do toho Švýcarska vlastně). Ve skutečnosti takhle statečnou znám jenom jednu moc talentovanou paní, která objela Německo, Austrálii a Japonsko, ale namísto uznání jí to na české NMR scéně vyneslo něco krapet jiného. A pak jsem tu já, kdo se po doktorátu sbalil a odjel na vlastní pěst do válečné zóny. Dnes je to sto dní mého postdocu a možná je čas se ohlédnout trochu zpátky a zanechat nevyžádané tipy a rady, protože moje kamarády za chvíli postdoc čeká, že jo? Že jo???   Co je ze všeho nejlepší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. A úplně nejhorší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. Bydlím sama v moderním několikapokojovém bytě od Weizmannu, můžu si přijít domů ve dvě ráno z Arančiných...

Ze Západního břehu na Západní pobřeží

   Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut , čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…     Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako p...