Ze záhonu do hotelu Carlton aneb stipendistkou Azrieli

 Pamatujete na můj první příspěvek o tom, jak jsem dostala stipendium od Nadace Experientia na svůj pobyt v Izraeli? Tak moje skalní fanoušky zajisté potěší, že to není můj jediný úspěch, a že ta stipendia jsem získala rovnou dvě. Jupí, hurá, rychle dokoupit k letence další kufr, abych ty peníze pobrala. Jistě. Takže pro ty z vás, kteří jste po této chuťovce ještě netřískli laptopem o zeď, tu mám vyprávění o tom, jak jsem získala podporu nadace Azrieli pro vědce-cizince v Izraeli. A jako všechny příhody v mém životě, bude to gradovat. Vemte místo a mlsky, začínáme.

Za fotku děkuju Shaulimu Lendnerovi.

Kolo 0, pre-selekční proces: V tomto kole stačí vyplnit on-line přihlašovací formulář s detailními pokyny, který vám sám hlídá, jestli jste odevzdali všechny požadované dokumenty (kterých není málo) a jestli vaši školitelé odevzdali svoje doporučující dopisy. Je to naprosto skvěle fungující systém s příjemným prostředím, který se vám snaží všechno co nejvíce usnadnit. Ve světě normálních lidí je to tedy pár dnů psaní a klikání, jejich školitelé doručí doporučení z tepla svých pohodlných křesílek v kancelářích, a vám už pak stačí jen kliknout na zelené tlačítko submit. Jenže to bych já nesměla bejt Zuzanka. Kdyby se totiž jednou stalo, že by něco v mém životě proběhlo konvenčně a bez toho, aby se něco naprosto nepo… tak by to způsobilo takovou nerovnováhu vesmíru, že by z kvarků byly škvarky. Vesmír točí osudím, a za dohledu státního dozoru a notáře, vybírá tato čísla. Sedm. Deset. Dvacet. A dodatkové číslo, dvacet tři.

Já jsem začala vyplňovat ten on-line formulář jako dalších několik stovek lidí po celém světě. Už jsem se tehdy bavila s Tzofar, protože jsem měla jet do Izraele nejprve na dovolenou a pak ještě na týden za Luciem, tak abych byla ve střehu, i když jsem ještě v Praze. Jenže v sobotu sedmého října ráno na mě začala Tzofar hrozně řvát. Řvala tak vehementně, že jsem si myslela, že ji přeskočilo nebo ji někdo hacknul. Takovej céres jsem si nezasloužila. Jenom místa a vteřiny. Negev, 19 s. Tel Aviv, 49 s, Rehovot, 67 s. Tel Aviv Yafo, 52 s. Negev, 10 s. Pořád, pořád a pořád, další města a další vteřiny. Systém se začal hroutit. Aby Tzofar zmlkla, musela jsem ji (za stálého kvílení) odinstalovat, abych se vůbec dostala přes vyskakující krizová upozornění na internet. Tzofar se nikdy neplete. Googlím Israel attack today a už to vidím. Rakety, rogala, střelba a smrt.

Musím sehnat Lucia. V televizi mi nonstop běží ČT 24 se žlutými pruhy. Pruhy, které mi udělaly čáru přes život. Nakonec Lucia seženu. Je v krytu. Strach, nejistota, deprese. Vyměnili jsme si telefonní čísla, abychom mohli být v kontaktu. První vlna ostřelování končí, prach si sedá. Co bude dál? Čeká nás šestidenní nebo šestiletá válka? Po několika příšerných týdnech, které si upřímně nepamatuju, Azrieli nadace poslala e-mail, že deadline v půlce listopadu je passé a posouvá se na květen. Nic optimistického. Já píšu disertaci, a Lucio maká o sto šest v krytu, prostě cokoli, co nás zaměstná.

Kolo 0, pre-selekční proces, pokus II: Tak máme květen. Situace se začíná stabilizovat. Mám všechny doporučující dopisy, píšu motivační slohy o tom, proč bych zrovna já měla být mravním vzorem izraelské mládeže, co jsem kdy dokázala a co dokázat chci. Začínám se orientovat v hyperpolarizaci. Díky posunu deadlinu mi vyšlo několik dost peckových článků, které mi určitě pomohou v zaujetí odborné komise. A Grammarly posunulo při psaní disertace moji angličtinu na úplně novou úroveň.(Značka: zkus najít něco pozitivního na čemkoli, to je podmínka přežití v Izraeli.) Vyplním nekonečný dotazník. A konečně klikám na zelené tlačítko submit jako zhruba dvě stě dalších nejodvážnějších (nebo nejlehkomyslnějších) lidí z celého světa.

Kolo 1, vědecká komise: Se stoickým klidem aktualizuju stránku s přehledem své přihlášky. Už mám Experientii, kterou jsem si přála získat ze všeho nejvíc. Jsem přijatá na postdoc a konečně se letím pořádně podívat kam. Konečně se po roce zase vidíme s Luciem. Říká, že mám dobrou šanci Azrieli získat. Sice jsem milovník sušenek, ale tady u Azrieli jsem cookies odmítla, takže mi nechodila automaticky generovaná upozornění o tom, že moje přihláška postupuje do dalších kol. Ups.

Kolo 2, předseda komise: Předseda komise se anglicky řekne Chair. „Teď je to v rukou židle,“ kvitoval Lucio. Pro něj to skončilo, už víc udělat nemůže. Náš projekt z vědeckého hlediska uspěl. Pro něj čas dát si nohy nahoru. Židle musí vybrat ty nejlepší kandidáty doporučené vědeckou komisí, kteří budou o své místo na ostrém izraelském slunci bojovat při pohovoru. A v tomto a následujícím kole je to jen o vás. Nezáleží na tom, jaké věhlasné jméno vás zaštiťuje. Prodejte to svoje.

Kolo 3, panelové interview: Tak teď už bych nechtěla vypadnout. Stres se vrací, karma za ty nohy nahoře v průběhu druhého kola je překvapivě instantní. Kdyby mě vyhodili kdykoli předtím, tak jako zamrzí, ale co už. Ale vypadnout ve finále? Tak to nechceš. A hlavně ve finále, kde je to jen a jen o vás. Ve finále, které je navíc on-line. A má jeden jediný neměnný termín, který vám stoicky sdělí dva týdny dopředu.

A já jsem na dovolené v Itálii.

Tak se z toho taky nezblázním, dovolená je koupená od února, navíc je to rozlučková dovča s mámou než „se vydám válčit s Íránem“, takže balím do příručáku laptop, kabely, flashku a nejistě si projíždím stránky hotelu. Wi-fi jen v oblasti recepce. Paráda.

Recepční je takovej ochotnej italskej švihák, který nemá samozřejmě nic proti tomu, abych si na recepci uspořádala konferenci, a má tam i velmi dobré internetové připojení (Děkuju, Míšo, za zkoušku spojení, část těch peněz je i tvejch). Takže kde je ta gradace? Je to italský hotel s hodně Italy. Kteří se chodí na recepci hádat. Hodně nahlas. Pořád vyzvánějí telefony. Italka do nich halasně popisuje vybavení hotelu a předčítá jídelní lístek se zápalem shakespearovské herečky. Tady to asi nebude úplně nejlepší místo.

Za recepcí je taková ulička. Ulička k popelnicím. Ulička se zídkou, která podpírá svažující se záhon. Se zídkou, kam když položíte laptop a poodstoupíte, tak máte kameru akorát ve výšce očí. A internet tu jede. Našla jsem své místo.

Jak se asi připravovali na on-line finále ostatní? Anebo jak bych se připravovala já, kdybych byla doma na ÚOCHB? Určitě bych měla pronajatou zasedačku, řekla bych Martinovi tu přednášku aspoň šestkrát. Měla bych vyladěná světla a make-up. Místo toho jsem: přednášela v záhonku, prezentaci jsem si zkoušela s maminkou na nádraží, když měl náš vlak zpoždění osmdesát minut a i hyperpolarizace se zdála jako menší pruda, světlo bylo jaký bylo a po týdnu slunění u moře jsem měla bambilion pupínků, prosím vás, ještě větší bambilion něž mám běžně.

Izraelci ale fungují trošku jinak. Co by se v Evropě bralo jako ignorantství, že mi to stipendium nestálo ani za to vyhledat třeba internetovou kavárnu, oni vnímali jako naprosto bezkonkurenční přizpůsobivost a odhodlání, naopak skvělá příprava na práci z krytu. A co teprve, když jsem přednášela o proteinech (to muselo být striktně na sedm minut) a najednou za mnou procházejí uklízečky a volají „Bon giorno!!!“, ale já na ně jen kývnu, udělám krok vpřed a dál popisuju alfa-synuklein. Další předpoklad pro přežití na Blízkém východě.

Za recepcí, v záhonku, u popelnic. "To vypadá doopravdy jako krásné místo", píše Lucio, který si do té doby myslel, že si z něj dělám legraci.

A pak přišly ty nevědecké otázky, tady vám zmíním menší best of:

Oni: „Proč jste se rozhodla právě pro Weizmannův institut?“

Normální stipendista: „Weizmannův institut je mým celoživotním snem, už od nástupu na univerzitu jsem aspiroval na tuto pozici a nikdy nevynechal jedinou zvanou přednášku tamních vědců.“

Já: „Já jsem potřebovala jít dřív z práce na hebrejštinu a kolega se mě zeptal, jestli se učím hebrejsky, abych mohla studovat na Weizmannově institutu. Nikdy jsem o něm neslyšela, Tak jsem si vygooglila, co to je, a teď jsem tady.“

Oni: „Proč právě do skupiny Lucio Frydmana?“

Normální stipendista: „Profesor Frydman rozvinul celou řadu technik nukleární magnetické rezonance i zobrazovacích technik. To jsou témata, která mě hluboce zajímají. Jeho interdisciplinární záběr a bohatá publikační činnost…“

Já: „Můj školitel na doktorátu mi řekl, že Lucio je nejlepší, a já jsem vždycky chtěla to nejlepší.“

Oni: „Jak vnímáte, že vás bude vaše zraková vada limitovat v Izraeli?“

Normální stipendista: „Samozřejmě je to zodpovědnost a menší starost navíc, bezesporu ale věřím, že naleznu na institutu potřebnou oporu.“

Já: „Hmmm, nevím. Asi jsem ztratila prostorové vidění, víte, tak si pro jistotu cvičně párkrát seběhnu do krytu, abych věděla, jak jsou ty schody vysoký. No.“

Oni: „Když plánujete dorazit již v půlce října, počítejte s tím, že stipendium se vyplácí až od listopadu – kdybychom vám ho udělili!“

Normální stipendista: přebookuje flex letenku.

Já česky: „Jo, aha.“

Jo a na konci začalo krápat, takže mají na nahraném záběru i to, jak se sunu s laptopem pod střechu a na kameře jsou kapky. No sakumprásk jsem izraelské televizi právě (zadarmo!) nahrála dvacetiminutový vstup do silvestrovské šarády. Be-kev. Nemáte zač.

Pak už jsem stihla akorát pohoršit Lucia tím, že jdu na Aperol v poledne, šla jsem se koupat a pak mě asi za měsíc vzali. Myslím, že věděli, že se mnou si užijou asi ještě hodně legrace. Třeba teď se mi podařilo zapomenout heslo do toho jejich portálu, takže nemůžu svoje miliony spravovat… 

Já v hotelu Carlton v Tel Avivu na setkání letošních stipendistů, když jim vysvětluju, proč jsem si vybrala v psychotestu jako boty conversky. Ale ti papaláši nevědí, že jsem je měla na nohou při tom interview