Přeskočit na hlavní obsah

5 zlozvyků, kterých vás zbaví nepředvídatelné raketové údery

   Někdy si říkám, jaké by to bylo jet na normální postdoc. Dělat pulzní sekvence stylu ta---ta---ta namísto těch tatatatatatatatatatata-ta. Někam, kde není válka. Představuji si, jaké rady asi vedoucí na takových postdocích dávají? Jak nastavit nějaký experiment? Kde koupit kyvety? No, to mi Lucio poradí taky, ale pak přijde „Lehni si a kryj si hlavu!“. A tak někdy ležím a přemýšlím, jaké by to bylo jet jinam. Neohlížet se přes rameno. Neběhat do krytu. Nezvyknout si na přelety stíhaček. Mít něco normálního. Jenže to bych prostě nebyla já. Já patřím sem. Jsem nevyléčitelná optimistka (ale mírová dohoda mě zaskočila, taková optimistka zase nejsem), a snažím se ve všem najít i ten poslední foton naděje. Proto se s vámi podělím o těchto pět zlozvyků, se kterými jste marně bojovali roky doma, ale kterých vás nepředvídatelné raketové útoky instantně zbaví. Aspoň, dokud se tu neotrkáte, samozřejmě.

Ticho před bouří. Červenec 2023, 72 dní před válkou
.

Hlasitá hudba ve sluchátkách

   Určitě jste tím iritovali spoustu lidí. Hlasitá hudba, myšlenky někde na koncertě anebo zaměstnané přehráváním snů a životních situací podkreslených soundtrackem, nepřítomný pohled – jednoduše úplně mimo. Tak s tím se rozlučte. Reagovat musíte od prvního tónu sirény. Ideálně ještě před ním. Máte jen devadesát vteřin. Maximálně. Vzít to důležité, najít nejbližší kryt (pamatujte, že nejbližší únikový východ může být i za vámi) a schovat se. Pokud neletí rakety, ale došlo k teroristické infiltraci – to znamená, že se vás někdo na ulici bude snažit zabít – musíte být v krytu ještě rychleji. Protože se v něm potom zamkneme a jen tak někomu neotevřeme.

   Situace je poněkud bezpečnější, pokud máte internetové připojení (non-stop, stabilní, hlídejte to, jde vám o krk) a nainstalovanou Tzofar. Ta vám totiž hudbu vypne a upozorní vás, že vaše existence okolní státy natolik ziritovala, že se ji (znovu) pokoušejí ukončit. Ty mikroinfarkty, kdy mi jen tak přestane hrát muzika například kvůli zprávě, mě donutily telefon téměř permanentně ztlumit. Nahlas mám jedině zprávy od Lucia a Tzofar.

   Pokud bych měla prošvihnout raketový útok kvůli hlasité hudbě ve sluchátkách a dostat střepinou, měla by mi hrát aspoň Highway to Hell, Final Solution nebo ten verš z Jesus Christ Superstar „chtěl jsi zemřít dobrovolně, nebo to byl omyl“.

   Když letí balistické rakety, izraelská vláda vám pošle esemesku, to je v pohodě. Kdybych je vlastně neměla ztlumené…

   Ale i tak, s tou hlasitou hudbou je to tady lepší nepřehánět. Ona je totiž svatá pravda Svaté země, že vás spíše srazí auto na přechodu nebo kolo či motorka na chodníku (ano, motorka na chodníku), než samotná raketa. Aneb jak říká Lucio: Vždycky tě srazí náklaďák, který jsi neviděla přijíždět. Což, přiznejme si, je u mě poměrné trefné proroctví.

Edit: Sem jsem chtěla napsat, že vaše uši milují Izrael, ale pak jsem si vzpomněla, kolik věcí tu permanentně hučí, takže asi radši nic.

 

Hodina ve sprše

   Tak to je klasika. Teplá voda, přemýšlení, vůně mýdla, klid a příjemný pocit, že ze sebe ten příšerný den konečně smyjete. Komu by se chtělo ven? Tak ještě pět minut. Ještě jednou pět. Tak ještě tři minuty. No tak ne v Izraeli. Co když bude zrovna těchto deset minut těch deset minut, kdy někdo pošle salvu? Jaká je pravděpodobnost? A kolikrát je ta pravděpodobnost menší, když sprchu zkrátíte? Na pět minut? Na tři minuty? Na nutné minimum? Ono totiž když vás chytne raketový útok ve sprše, má to dvě zásadní úskalí.

   Zaprvé můžete velice snadno skončit v krytu jenom v ručníku. Což je vzhledem k prioritě zachování lidského života asi směšné, vlastně tam jděte klidně nazí. Ale ideální je na sebe stihnout něco málo hodit (pokud je čas!). Nikdy totiž nevíte, jak se útok vyvine. Jasně, můžete jít po deseti minutách zase ven a smýt si šampon. Ale také to může trvat o poznání déle. O dny déle. Mohou evakuovat oblast. Mohou zasáhnout váš barák. Chcete to doopravdy celé absolvovat v ručníku? Až bude za Davidem Borkem mávat holka v ručníku s mokrou hlavou, tak to jsem já.

   Druhé úskalí tkví v tom, že pokud byste někde při útoku rozhodně neměli být, tak je to právě koupelna. Je v ní až příliš tříštivých věcí. I když nezasáhnou vaší koupelnu přímo, rázová vlna vám roztříští záchod, zrcadlo, umyvadlo, sprchu, a taková sekundární zranění bývají hodně ošklivá. Já nechci, aby mě zabil záchod. Pokud nechcete, tak si do toho krytu nejděte. Ale aspoň vypadněte z té koupelny.

   Samozřejmě strategie výhra-výhra je tu zkrátit čas sprchování a pomoct tak zachránit sebe i planetu.

Edit: Já pořád ohřívám vodu solárním panelem, ale přišla sem „zima“ a moc mi na něj tento týden nesvítí slunce. Takže můj čas sprchování už se skoro dorovnal akvizičnímu času mých experimentů – tak deset až čtyřicet milisekund.

 

Chodíte doma nazí

   Co k tomu dodat. Pokud jako Charlota ze Sexu ve městě přemýšlíte, co se zlozvykem své drahé polovičky, pošlete ho (ji) do Izraele. Tady se oblékne okamžitě. Buď můžou kdykoli přiletět rakety a ne každý je takový exhibicionista, aby běžel do krytu v rouše prvních lidí. Anebo je zima a ve vašem domě je třeba patnáct stupňů, takže se motáte do dalších a dalších vrstev. Nebo je léto a slunce za okny žhne tak silně, že si můžete na parapetu ogrilovat kuřátko, takže svou kůžičku raději schováte, než bude úplně křupavá. Anebo je jaro nebo podzim. Nechte mě si vzpomenout… Šestidenní válka, jom-kipurská válka, sedmý říjen…

   Také to funguje na to, pokud se jen tak rádi poflakujete v ručníku, abyste si vlasama nezamokřili oblečení. Mezitím odpovíte na zprávy, maily, poklidíte, prokrastinujete… tak tady ne. Tady nejdřív osušit a obléct. Rychle.

 

Dojdu si, až…

   Znáte takové to ranní kombo dvou šálků kávy a několika sklenic vody jakmile vejdete do kanceláře? A pak si říkáte: ještě vyřídím tenhle mail, ještě zfázuju tohle spektrum, tak ještě jedno, tak odpovím na reakci na svůj původní mail, pustím tuhle simulaci, tak si k tomu misím něco vygooglit, pak přijde šéf, toho ještě odbavíte, chce jen něco tak na tři minutky, vyzvednu si ještě ta data ze simulace, hmmm… ten signál je divnej… a pak sprintujete (jak jen to jde s nohama sraženýma u sebe) a málem vás raní, když je obsazeno, to si radši vyběhnete o patro výš! Pokud tam taky bude plno, tak už to pustím.

   Tak to jsem byla celá já. A jak jsem se to odnaučila?

  Už nevím, co jsem dělala za veledůležitou práci, ani jestli pro Lucia nebo pro Martina, prostě bezesporu nějaký magnet. A k tomu kávička a taky voda, protože je tu vedro. A přesně se chýlila ta chvíle, kdy bude hotovo, já kliknu na uložit a půjdu, ještě s dostatečnou rezervou. No a bylo hotovo, já klikla na tlačítko uložit, ale zrovna nějaký terorista klikl na tlačítko fire, takže zamáčknout… slzu… a pakovat se do krytu.

   A navíc to bylo moje poprvé.

   (Nicméně už na základce mi řekli, že se mi možná bude chtít trochu čurat).

  V krytu určitě někde záchod máme, ale taky tam máme doopravdy hodně chodeb a téměř všechny zaměstnance z baráku (pár jich už vyhořelo a nechodí), orientace tedy není snadná. Ano, mohla bych si někdy zajít do krytu jen tak a porozhlédnout se tam, ale co všechno byste po mně tady ještě chtěli?

   Tak tam tak stojím s nohama do X, i když už se mi ani tak moc nechce, a čekám těch deset minut od ztichnuti sirény, kdy bude zase bezpečné kryt opustit. A zatímco se všichni trousí zpátky do kanceláří, já zacházím přímo z krytu na záchod a řeknu vám, je mi úplně jedno, jestli si moji kolegové myslí, že jsem se ze svého prvního náletu pokadila. Nepokadila. Ale určitě bych nebyla ani první ani poslední, kdyby jo. Myslím si, že když na vás letí raketa, je spíš divné to nepustit.

   Od té doby ale v Izraeli na nic nečekám.

 

Neustále cinkající messenger

   Váš kolega si zapomene v kanceláři telefon a zatímco vy se snažíte něco dělat, neustále posloucháte hlasitá cink! jeho messengeru, ideálně pokud je v hromadné konverzaci a občasné cink! se změní na cink!-cink!-cink!-c-c-cink! A vás to na jednu stranu trochu rozčiluje, ale na druhou stranu možná taky trošku žasnete a tiše závidíte, protože vy jste rádi, když vaši kamarádi odpoví do dvou dnů. A tak vás to kolem a kolem trochu rozčiluje, ale ne tolik, abyste mu to šli říct, protože ještě víc by vás rozčilovalo, že vás pomluví, že vám to vadí. Kolega se pak vrátí, vidí ten bambilion zpráv a omluví se – ve výsledku se oba cítíte tak trochu hloupě.

   Tady si ztlumíte telefon už na Ben Gurionu (edit: Ben Gurion Airport je váš orientační bod v Izraeli, protože je to jediná zastávka, kterou vám hebrejsky švitořící hlasatelka na nádraží sdělí i v angličtině a to natolik pomalu, jako byste byli po lobotomii. Ha rakevet mispar šmone-šes-chameš-šmone-efez-tejša-šaloš – trů Ben Gurijon ééééérpóóóóórt. Pokud byste to ani tak nechytili, všechny ty vlaky označily letadélkem. Takže i když je zrovna cedule v arabštině, můžete jet, protože letadélko a čísla poznáte.

   A už na tom letišti si vypnete zvuky na mobilu, protože zjistíte, že vás všechny hlasité zvuky navržené tak, aby upoutaly vaši pozornost, neskutečným způsobem iritují. A tak trochu vám, i všem okolo, mrazí krev v žilách. Například: messenger, esemeska, budík (já mám chytré hodinky s vibrací, hlasité zvuky uprostřed mého spánku jsem vyhradila poplachům, navíc nechci děsit ani sousedy), sanitka, alarm od auta, couvající náklaďák, co pípá (a chce vás přejet), pípající HyperSense a ,pozor, elektrická vozítka na Weizmannově institutu.

   Jak máme totiž ten velký kampus, ne pro každého je možné se pohodlně pohybovat mezi budovami, navíc někdy nesete i něco těžkého. Proto je každý barák vybaven několika elektrovozíky (takovými těmi co jsou třeba ve Versailles nebo na golfu) a několik zaměstnanců je vyškoleno s nimi drandit. Ačkoli jsou bezesporu naprosto úžasná a pomáhají, do Izraele je dodal někdo buďto zlomyslný anebo hluchý, protože když to vozítko couvá z parkoviště, nabírá podobný tón jako začínající siréna. My je máme pod okny a pokaždé si vyměníme jen ostražité pohledy, zorničky roztažené a svaly napnuté připravené na útok nebo útěk.

 

   Takže pokud bojujete s některým z výše uvedených zlozvyků několik let, zaleťte si sem a zbavte se jich za několik dní. Ale možná jste to už prošvihli, protože zrovna včera uzavřeli na severu mírovou dohodu. Ale letenky nevracejte. Ono, i když přestane střílet jeden, v okolí je jich pořád ještě dost.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete tomato?

Chcete tomato? Já jsem chtěla tomato. Chtěla to, má to. Pojďte si se mnou znovu prožít mých prvních 72 hodin v Izraeli… Pondělí 14. října, den první      Den odletu do Izraele. Den, kdy už vás ani neporazitelná kombinace kafe a víno na letišti nedají do kupy. Den, kdy musíte říct spoustu sbohem a ahoj. A taky den, kdy vaše Bc-Mgr-PhD úsilí vykrystalizuje v jediný moment, a vám dojde, že je to právě tenhle okamžik, pro který jste devět let dřeli. Dřeli jste, abyste teď stáli s fůrou těžkých zavazadel na Terminálu 1 a brečeli. Fňuk. Bůůů, škyt. První krok je ale vždycky nejtěžší a tak se statečně sunete dál. Plánovali jste si koupit v duty free parfém, ale teď vám to přijde jako naprostá pitomost. Myslíte si, jak jste hustí a stateční, ale konkrétně můj psychický stav se nejspíš moc nezlepšoval, protože když jsem nastupovala do letadla, tak se mě kapitán letu – ano, kapitán letu, ten, co bude řídit náš boeing, bezesporu bývalý vojenský pilot, co sestřelo...

Kdo je to postdoc a proč se jím (ne)stát

  Kdo je to postdoc? Čím vším si musel projít, aby se dostal až sem, a co všechno ještě bude muset zvládnout? Vědecká obec má jeden z nejsilnějších kastovních systémů na světě. A jelikož tenhle blog se bude hodně vědy týkat, rozhodla jsem se za strukturou takové běžné laboratoře ohlédnout a vás vzít s sebou.     Samozřejmě doufám, že mi tento článek pomůže v sobě uzavřít doktorát, natěší mě na postdoc a dodá mi motivaci na další kroky...     ... ale co si budem, může to skončit i tak, že na konci roztrhám svoji El Al flex letenku a uteču do lesa.     Tak jdeme na to.     Bakalářští studenti     Bakaláře máme všichni rádi a oni mají rádi nás. Převážně proto, že se navzájem vídáme jednou nebo dvakrát týdně a to ještě na pár hodin, takže o sobě nic nevíme a nestíháme si tak lézt na nervy. Musíte počítat s tím, že většině bakalářských studentů se budete muset těch pár hodin týdně doopravdy věnovat a zkrátka kontrolovat, jestli si se vš...

And the money kept rolling in... aneb jak jsem vyhrála příspěvek od Nadace Experientia

 Pokud jsme my chemici v něčem doopravdy dobří, tak je to počítání pravděpodobnosti. Jak pravděpodobné je, že... získám tento grant? 50 %? 20 %? 3 %?  To pak takový správně posedlý chemik nelení a - pokud má tu možnost - zjišťuje v rezervačním systému seminárních místností, na jak dlouho si komise zasedačku zamluvila, následně dělí tento čas délkou své audience, aby zjistil, na kolik lidí je tam tedy místo, a podle jmen v komisi se snaží rozhodnout, zda započítat pauzu na oběd, popřípadě jak dlouhou. Tato obsese kvantitativní analýzou nás naplňuje pocitem klidu a bezpečí.   Ale pak přijdou zahraniční stáže Nadace Experientia a celá výpočetní chemie pravděpodobnosti se hroutí a padá a zavaluje chemika pocitem nihilismu. Pro ty, co jsou v oboru noví, tak Nadace Experientia uděluje roční stipendium na stáže mladých chemiků na výběrových školách v zahraničí jako jsou Yale, University of Chicago nebo Okinawa Institute. Zisk takového stipendia vám nejenom že "otevře dveře do sv...