Jak jsem si nepřiletěla vyzvednout Cenu Josefa Hlávky, byla jsem v televizi, skončila bez peněz a málem uhodila Lucia

   Jak už si asi bystřejší čtenáři všimli, já přitahuju dvě věci – vědecké ceny a nestandardní situace (jsem jako magnet, hahaha). Tak jsem si takhle svým magnetickým polem přitáhla i Cenu Josefa Hlávky pro doktorandy, což jsem se dozvěděla z e-mailu o nějaké blíže nespecifikované neděli (ano, mohla bych to dohledat, ale jsem líná). To překvapení mělo hned tři rozměry – zaprvé, že mi někdo píše v neděli a není to Lucio (který má pondělí), zadruhé, že jsem si takhle prestižní cenu vůbec zasloužila a zatřetí jsem vůbec nevěděla, že jsem do soutěže přihlášená. Vsuvka: ze srdce děkuju tomu, kdo mě nominoval.

   A pokud miluju něco ještě víc než ceny dostávat, tak je to je přebírat. Taková ta chvíle, kdy můžete ze skříně vyndat své nejhezčí šaty, učesat se, zamaskovat pupínky, popřípadě nahodit kontaktní čočky a vyrazit. Mimochodem, Lucio má celou zeď v kanceláři plnou svých cen a jsou tam ty nejprestižnější NMR ceny, co znám, a ještě ty mnohem prestižnějších, o kterých jsem doposud ani neslyšela. Takže mám teď pochopitelně nový životní cíl, chápete. S předáváním cen se ale pojí ještě jedna moje oblíbená kratochvíle a to je focení, přinejlepším od profesionála, který pohlídá odlesky v brýlích. A pak máte nejen hezkou vzpomínku, ale rovnou příspěvek na NMR-Challenge sítě, kde (upřímně) nás sledují převážně mladí muži a jakákoli moje fotka je rychle populárnější než i to nejvíc naladěné a našimované NMR spektrum.

  Takže jistě chápete, že mě ohromně mrzelo, že si nemohu přiletět pro Cenu Josefa Hlávky. No, nemůžu. Předávání cen probíhá 16. listopadu. Sotva měsíc po mém příletu do válečné zóny. Ve válečné zóně (ale platí to pro jakýkoli postdoc) si musíte velice obezřetně naplánovat, kdy ji opustíte a poletíte domů. Bez ohledu na to, jak je vaše laboratoř skvělá, váš psychologický intervent ochotný a počasí krásné, pořád jste v cizí zemi, kde se neorientujete a kterou se okolní státy mohou kdykoliv rozhodnout vyhladit (dobře, to pro většinu postdoců neplatí). Navíc jste úplně sami, cokoli vás trápí si musíte zpracovat v sobě anebo doufat, že někdo bude mít zrovna čas vám odepsat. Pokud už se vám někdo rozhodne pomoct tady, bude to anglicky nebo hebrejsky, což upřímně nejsou jazyky, ve kterých bych zvládla vysvětlit široké spektrum svých emocí. Vyměnit tohle za teplo domácího krbu, chráněného navíc štítem NATO, může být velice lákavé. Proto jsem řekla, že nepřiletím, nebudu se pokoušet. A navíc, vsuvka, kdybych si koupila letenky na otočku v izraelské turistické sezóně do Prahy, mnoho by mi z té ceny nezbylo. Ale to je samozřejmě jenom detail. Ehm, jasně, vůbec to mé rozhodnutí nepodpořilo, jasně že ne. S ohromně ochotnou paní z Hlávkovy nadace jsem se dohodla, že mi cenu předají, až poletím domů na Vánoce. A už teď čekám, co se tam semele.

 Když jsem totiž přebírala cenu minule… No jak už jsem předestřela v prvním článku, pravděpodobnost, že bych získala stipendium Nadace Experientia byla téměř nulová. A to se nepodceňuju, my jsme s tím s Luciem doopravdy nepočítali a jeho první reakce na mou výhru byla „omg“. A víte vy co? Že jsme tu cenu dostali my, no dobře, už jsme to zpracovali. Ale že zrovna tento rok natáčejí o manželích Dvořákových dokument a stipendisté v něm mají promluvit? Já budu v televizi? V dokumentu o uuuaaaaa paní Dvořákové a uuuaaaa panu Dvořákovi? Tak to je aspoň srovnatelné s tou Luciovou hvězdou na Walk of NMR fame jako. Vlastně je to víc, slicha.

   Já jsem byla tak strašně nervózní! Hlavně jsem to nechtěla uuuááá Dvořákovým zkazit. Ono upadnout při předávání ceny před celým velkým sálem ÚOCHB, nu což, spousta těch lidí mě viděla i v mnohem trapnějších momentech. Ale upadnout ve světle televizních kamer? No tak to nechceš. A komu podat ruku dřív? A kam se usmívat? A držet šek rovně! Netvářit se zakřiknutě! Ne, to je zase moc samolibý. Mysli na svoji laboratoř v Izraeli. Dobře, to nedělej. Tak co bude k obědu? Když mi tu bude kručet v břiše, bude to slyšet v televizi?

Já a uuuuááááá manželé Dvořákovi! Hlavně to nezvorat!

   Kdo má alespoň minimální zkušenost s natáčením, tak mi potvrdí, že filmaři do všeho vnesou tak trochu shon a chaos. Tak trochu. Takže tleskáte, i když se nic neděje, jen tak do záběru. Sedíte jako svíčka už několik hodin na odpolední konferenci, protože co kdyby zrovna tenhle záběr skončil v televizi! Zatahujete špíčky, i když ty moje byly silně imaginární,  protože jsem akorát přiletěla vyhladovělá z Izraele (jako obvykle), a oběd jsem si nestihla dojíst, abych stihla natočit interview. Bez kontroly zubů, šla jsem jakmile jsem polkla. Trošku stres, ale v konečném dokumentu si můžete poslechnout moje hluboká moudra. V zubech nic nemám. A dokonce zním i inteligentně, takže Oscar goes to…

Následující záběry nevyžadují komentář, jak by řekli v televizi.

  Máte dva domácí úkoly: pustit si dokument Od nuly na ČT o uuuuáááá manželích Dvořákových a podat si přihlášku o nadační příspěvek Experientia. Vyplatí se to.

   A když už jsme u toho vyplácení… Ani ne po třech týdnech v novém zaměstnání jsem to dotáhla před rozpočtovou komisi Weizmannova institutu, protože mám (podle jejich názoru) příliš mnoho peněz. Tak jsem argumentovala svým detailně rozplánovaným financováním svého tříletého postdocu, čímž jsem je moc nedojmula, a začala drsná řežba. Já jsem bojovala jako lvice, protože ty peníze potřebuju, abych mohla jet s Luciem do Ameriky, a rozhodně mi to nevezme tady nějaký vrchní komisař, i kdyby to byl sám Semir Gerchán. A taky si pořád myslím, že jsem ty jejich předpisy neporušila. (Edit: Prostě jsem je obešla, měli si je líp napsat.) Nicméně oni si to nemyslí a než se situace „prošetří“, zmrazili mi stipendium úplně. Takže mám nový vědecký projekt Jak přežít v Izraeli se zmrazeným účtem. Den dvacátý osmý – hlad! Lucio začal záhy z kapes lovit stošekelové bankovky, které jsem hrdě odmítla, ale přiznám se, že kdyby mi nabídl pitu a humus, tak to by se jen zaprášilo.

  Po nakládačce od rozpočtové komise jsem se zdrceně dovalila na Happy Hour a urazila několik bochníků tekutého chleba (čti: piv). Zadarmo kalorie, nejlepší kalorie. A tak tam stojím, popíjím, povídám si s kolegy, ale částí mozku pořád procesuji, jestli mi Semir Gerchán může vzít ty letenky do Ameriky nebo ne, a jestli mi zbydou peníze na to Finsko. Jenže teď jsem v Izraeli a to znamená jediné – reflexy a reakce vyšponované na maximum, i když jsem myšlenkami na jiných kontinentech. Takže když mi najednou Lucio poklepal na rameno, musel si myslet, že mě probil silným výbojem, protože já jsem se otočila natolik prudce, že by se za to ani vektor magnetizace po hard pulzu nemusel stydět, k tomu pohotově připravenou zbraň pro boj zblízka – láhev od piva. Lucio se pochvalně usmál.

   Myslím, že teď už ví, že se tu neztratím.