Blízká setkání aneb Můj první měsíc na Blízkém východě

 Tak je to měsíc, Zuzko Osifová, kdo by to byl řekl. Nestárnete. Zkoušet popsat Izrael je jako snažit se polapit kouř holýma rukama. Kdybych byla Victor Hugo, začala bych tento článek popisem vzniku kontinentů, odtržením Afriky a tvorbou Asie, přešla bych k prvotním osadníkům, k Mojžíšovi a planoucímu keři, ke královně Ester, odvodila bych vznik jednotlivých písmen této ztřeštěné abecedy a sanskrtu, rozebrala bych, proč je psaní zprava doleva vhodné pro kámen ale už ne tolik pro papír, výplňkovými kapitolami bych se přehoupla přes křižácké války a ostatní půtky, oplakala bych šoa, a naprosto dechberoucně bych vystihla izraelsko-palestinský konflikt a získala vás nenápadně (ale nezvratně) na svou stranu, a tím vším by vás navíc provedl sympatický protagonista jako je Jean Valjean. Jenže já nejsem Victor Hugo (ale trochu jsem Jean Valjean, protože nemám na chleba, hahaha). Holt se budete muset spokojit s moderním stylem vyprávěním a in medias res vstoupit do Izraele.

V kamenném labyrintu v kampusu.

Vítejte ve válečné zóně. Ještě než vzlétnete z Prahy, procházíte školením, co dělat, když vás zastihne raketový útok. Kdekoli. Jste-li doma, jděte do krytu. Hned. Utři slzu (nebo cokoli) a běž. Máte-li štěstí, máte kryt přímo v domě nebo v bytě, to jsou ty domy postavené již ve válečných letech. Pro běžné rakety jsou v pohodě kryty na vašem patře (i když bydlíte vysoko), pro balistické střely je lepší nic neriskovat a jít do hlubinného krytu (často taky součást vašeho domu). V centrálním Izraeli máte na přesun do krytu luxusních devadesát vteřin (je to dost, čas je relativní). Pokud to nestíháte, jděte na schodiště bez oken, co nejníže to jde. Větší sranda ovšem je, pokud vás zastihne poplach mimo váš domov. V takovém případě běžte do první budovy a najděte kryt tam. Což zní snadně, ale v Rehovotu je to trochu bojovka, protože všechny domy v mé čtvrti mají vstup na čip nebo ověřovací kód. No a pokud není kolem nic, co by vám poskytlo úkryt během minuty a půl, prostě jděte co nejdál od všech tříštivých věcí (vylezte ze záchoda), zalehněte na zem a zakryjte si hlavu. To všechno na vás vychrlí sice ještě před tím, než vzlétnete, ale až po té, co letadlo začne rolovat na dráze, takže jako by – mazal tov.

Když se rozezní siréna, poradí vám se zhluboka nadechnout, vydechnout a pak začít jednat. Tento life hack tady využijete velice často, i mimo raketové útoky.

A jaké to pak ve skutečnosti je? No. Mě zastihlo první bombardování v práci. Tam pořád něco hučí a pípá, takže já jsem otráveně zvedla hlavu od svých SSFP simulací a protáhla „Ma zé?“. Yarden se zvedla a stoicky řekla „Rocket alarm.“ A co Tzofar? Ani prd. „Ono to neletí přímo na Rehovot, je to poplach pro Nes Zyyonu, ale systém je centrální pro celý institut.“ Tak se pakuju do krytu a říkám si, proč hergot burcují celý institut kvůli poplachu v jiném městě, kde tedy máme pobočku. To je jako by na ÚOCHB na Flemingově náměstí zvonily poplachy pro Boston, ne? Hahaha, tak pozor. Přestože na korespondenční adrese institutu hrdě stojí Rehovot, půlka kampusu je v Nes Zyyona. Pro znalé místních podmínek: vlakové nádraží Rehovot, Leonardo Boutique a Tiv Tam jsou už v Nes Zyyona. Můj svět se změnil (a nastavení Tzofar taky). Evakuace probíhá v klidu, jako každá jiná evakuace na chemickém ústavu, spořádaně ťapu dolů do krytu ve špalíru kolegů. Jenže pak mi tak nějak došlo, že na mě k**va někdo střelil raketu, do prdele! Nepanikařila jsem, v krytu si ještě dohodnete oběd s lidma z baráku, kteří sedí normálně vysoko nad vámi, takže jste líní za nima chodit. Dozní siréna, čekáte deset minut, aby vás nezrakvily úlomky střel a pak jdete zase ven. Zní to jako silná pohoda, ne? Popravdě jsem toho ale ten den už moc neudělala, a můj silně nepřítomný výraz přilákal i mého psychologického interventa Lucia zjistit, co mi je. Ale myslím, že ho znervóznila spíš moje bledost, protože jsem se zrovna ten den zalekla rakoviny a natřela si ráno obličej SPF krémem – jakože hodně.

Tam a (snad) zase zpátky. I tohle musíte umět seběhnout do devadesáti sekund.

Izrael vám změní pohled na normalitu. Je normální, že můžu jít kdykoli do krytu. Je normální, že mám na klíčích od bytu i klíče od krytu. Je normální, že než jdu spát, musím sbalit evakuační zavazadlo s vodou a jídlem na několik dní, světlem, doklady, základní hygienou a lékárnou, náhradními brýlemi, nabíječkou a ideálně powerbankou (pokud není, tak miska, brambora a červená cola). Většinou to máte sbalené, prostě si jen vždycky večer uložíte do batůžku doklady. Normálně.

Do krytu stylově, aneb když miluješ NMR-Challenge a děláš ji alternativní reklamu v jakékoli situaci. Nemáte zač, chlapi.

Další související bod – stíhačky. Ano, to jsou ty pověstné F-35, co si che koupit i naše vláda (a zruinovat se). Nám tady lítají… nevím, třeba desetkrát denně. Vždycky to tady tak zaburácí a první týden mě vzbudily pokaždé, když nad námi letěly. Teď už je vnímám jako zvuk pozadí, stejně jako si v lese zvyknete na cvrlikající ptáčky, tady máte burácející F-35. Spím dál. A když někdo řekne „To je hrozný, jak tady lítaj ty stíhačky.“ Tak akorát trhnu ramenama a opáčím „Buď rád, že jsou naše.“ Tak.

Na to si zvyknete. Co je horší je ten časový posun. A to nemluvím o té směšné hodině nebo o těch nepředstavitelných třech tisících letech. Myslím ten jednodenní časový posun vašeho týdne. Pracovat začínáte v neděli. Úplně mi zmizely pondělky, protože pořád chodím do práce „v neděli“ a beru to jako silný workoholismus. Všichni okolo mě jsou úplně vypnutí. Pondělí už je pak vlastně úterý, pohoda. V úterý si uvědomím, že už je středa a to mě natolik zmate, že už vlastně nevím, co je za den. On-line kurz hebrejštiny je v Praze v úterý v šest, v Rehovotu  ve středu v sedm. Pochop to, nebo to nepřežiješ. A čtvrtek je pátek, takže vždycky ráno vstanu natěšená, že bude nový díl Chumelenice a ono nic! A pak je ten víkend a to je kapitola sama pro sebe. Všechny obchody, kavárny a tak obecně společenské vyžití jsou otevřené jenom v pátek dopoledne. Cokoli si tedy chcete nebo potřebujete zařídit musíte zvládnout zhruba do dvou odpoledne. Ačkoli ve všední dny jsou ráno ulice liduprázdné, v pátek je všude plno a kavárny přetékají lidmi od brzkého rána. Do toho přestane jezdit veřejná doprava, s tím musíte taky počítat, pokud chcete opustit Rehovot (nebo Nes Zyyonu). Prostě tady v pátek žádné ranní vyspávání jako o sobotě v Česku (stejně vás vzbudí řemeslníci na všudypřítomných stavbách, kteří makají i v pátek ráno, což je šlechtí, ale mě to budí). Zchrupnete si do jedenácti a už třeba nejíte. Situace je trochu lepší v Jeruzalémě a jiných křesťanských koloniích, ale křesťanské obchody v centrálním Izraeli? Nenechte se vysmát. Pospíte si v sobotu. Vstávat a nakupovat.

A pokud se ještě zvládnete orientovat v tom, kolik je hodin, co je za den a jaký je rok, přichází asi nejtěžší část, a to uvědomit si co je vlastně za měsíc. Je tu dvacet sedm stupňů přes den a když je nejhůř tak sedmnáct před rozbřeskem. Nikde nejsou vyzdobené výlohy se stromečkama, sobama a sáňkama, které by na vás vřískaly, že je čas nakupovat. A vy mi budete tvrdit, že je jen čtyřicet dnů do Vánoc? Ale jděte…

Jediný, komu jsem zatím koupila dárky jsou kočky.

Pořád dobrý? Tak pak je tu ta vaše práce. Jsem držitelka Ceny Josefa Hlávky, stipendistkou nadací Experientia a Azrieli, aspirantka na cenu Siemens a ocenění cum laude Univerzity Karlovy, držitelka Science Communication Prize a jsem tu bezkonkurenčně… nejblbější. Ale to nevadí. Je úplně jedno v jakém jedete tempu, hlavní je, že na sobě makáte. Za měsíc jsem se tu naučila víc než za poslední dva roky. Někdy mám takový dojem, že mě snad samotná Luciova přítomnost tak nějak kvantově vzdělává – což mu neříkejte, za teorii přenosu NMR znalostí na kvantové úrovni by mě asi zabil – ale něco na tom možná bude. Už měřím, mám svůj magnet (pro Honzu specifikuji: Bruker šestistovku s Prodigy kryosondou), výzkumný projekt, co mě baví  a chci ho rozlousknout (ten specifikovat nebudu, potřebuju publikovat), nádhernou kancelář a normálně se ráno těším do práce. Což se mi nestalo už… děsivě dlouho a jsem ráda, že jsem to ještě schopná cítit. Dostala jsem se do super party, kde prim hraje věda, kde se baví všichni se všemi, kde se nepomlouvá a nevysmívá, kde kašleme na hierarchii, kde si pomáháme, kde nevadí, že jsem žena a chci dělat vědu, kde mladí talenti nejsou vnímáni jako konkurence ale naopak jako naděje, kde se navzájem od sebe učíme.

"Umělecký" záběr: Moje Bruker 600, dewarka a vzadu mini-Varian 300.

Ale opravdu. Pokud máte nějakou vědeckou krizi, tak přijeďte na Weizmannův institut. Přes jeden kilometr čtvereční nádherného kampusu. Celé je to vlastně velká botanická zahrada s rozesetými výzkumnými centry. Máme kaktusovou zahradu, jezírka, les, sochy, kočky, kašny, ježky, nepřeberně ptáčků, piknikové stoly, tenisové kurty, dva bazény, tak asi osm kaváren, tělocvičnu, tak možná čtyři restaurace, školku, zábavní vědecký park a taky sad, kde si můžete sami natrhat manga, pomeranče nebo citróny. A na našem baráku máme každý čtvrtek Happy hour – jedna skupina z baráku zajistí pivo a malé občerstvení pro ostatní a tak předtím, než se rozejdeme na šábes (čti: než se potkáme s Luciem v pátek dopoledne v kanclu), tak předtím popíjíme u našeho jezírka s vodotryskem, v krátkém rukávu a venku, prosím pěkně v listopadu. A pak často pokračujeme rovnou na rechov Herzl, kde urazíme pár dalších kousků.

A jelikož je zrovna dneska čtvrtek, tak je asi úplně jasné, na co se těšm.

L’Chaim.

Díky B--u za ty dary!

Mám říct Rehovot nebo Rechovot?

V česku jsem se často setkávala s nesprávnou výslovností názvu svého města a to i od lidí, kteří sem „jezdí opakovaně“. Takže správně je to Rechovot. Hebrejsky ulice se řekne rechov, více ulic je pak s klasickou příponou -ot, tedy rechov-ot. Proto mu hebrejsky mluvící Češi přezdívají Uličník. Přepis Rehovot je poangličtělý, čili se musel obejít bez ch, aby se nestal Rekovotem. Což nechcete, protože to znamená „shnilé“. A jestli se mě teď někdo zeptá, proč tam není kh jako ve slově derekh (čti derech, cesta), tak proto, že ch ve slově rechov je ale úplně jiné ch než ve slově derech, konkrétně chet a chaf. Říct ch dvěma naprosto rozdílnými způsoby umí jen rodilí sefardové a my ostatní to jen nezdařile imitujeme.