Magnety a rakety

Znáte taková ta rána, kdy se probudíte po neplánovaném večírku a ještě to obecně není zrovna váš Miss World den , protože tu opuchlou osobu s poďobaným obličejem a rozcuchanými vlasy ani nepoznáváte? A máte samozřejmě hlad a v lednici nic není, jakože doopravdy nic, protože místo precizně naplánovaného nákupu jste se včera večer nechali přemluvit k návštěvě hospody a namísto potravin do košíku jste sázeli piva do hrdla. A tak se ráno jenom decentně máznete es-pé-efkem, což si zdůvodníte ne svou leností, ale tím, že je potřeba nechat pleť trochu odpočinout přece, vlasy zkrotíte v drdolu a vyrazíte směr nákup. A právě tehdy a jen tehdy, narazíte na ulici na Lucia a jeho ženu, srážka je nevyhnutelná, protože už na vás mává. Nechápete jak si vás mohl tak rychle všimnout a ještě s vámi stihne konverzovat, zatímco vy litujete, že v Izraeli není mnoho kanálů, kam byste se mohli v tu chvíli propadnout. A celý den se nese v tomto duchu. Třeba, když se alespoň o...

Raketové střely z Jemenu do mého každodenního života vnášejí nejvíce zaručené akce, po spinech samozřejmě; myslím, že všechny rakety, co na mě kdy letěly, byly ve skutečnosti jejich, až na ten jeden žhavý výstřel z Gazy, co mě přepadl v Tel Avivu. Ale Húthiové mají na svědomí i můj přeslavný odlet, kdy jsem se podívala do hlubokého podzemí Ben Gurionova letiště (naštěstí kvůli siréně, ne v rámci bezpečnostní prověrky). Nicméně se jim podařilo nevídané a tentokrát to letiště doopravdy zasáhli. Pokud nevíte, jak tahle hra funguje, tak si aspoň zapamatujte jedno pravidlo – NE letiště a NE přístavy. Ostatní teroristické organizace to respektovaly, nicméně asi své vzdálené spojence zapomněly informovat. Takže Húthiové udělali díru do pole u Ben Gurionova letiště a teď je z jejich letiště díra v poli. A to jsme se na ty jejich rakety zrovna tak vybavili…   O Early Warning Systému jsem se dozvěděla na nějaké nudné přednášce katedry chemické a biologické fyzik...

   Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut , čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…     Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako p...

  Ihned na úvod bych se chtěla omluvit za delší pauzu v Magnetech, která nebyla způsobena tím, že mi tu někdo ustřelil hlavu (což už možná někteří začali oslavovat, takže kapesníčky k poplakání zašleme později), ale protože jsem se rozcestovala (tři kontinety v šesti dnech) a nějak nestíhala. A taky bych chtěla moc poděkovat svým fanouškům a zejména Ájině tetě, kteří se zajímali, jestli mě válečná zóna doopravdy neskolila. Ale neskolila, takže se spolu můžeme s klidem vrátit na začátek dubna, kde se přetrhla nit našeho válečného zpravodajství…   Abychom ráno viděli, jak vypadám a jestli takhle vůbec můžeme vylézt mezi lidi, podíváme se do zrcadla. Alespoň drtivá většina z nás to tak má. Zastrčíme si neposlušný pramen, upravíme sklad na sukni a zkoukneme, jestli v těch botách nemáme zbytečně tlusté nohy. Ale ono nám čas od času neuškodí, když nám někdo nastaví zrcadlo, ve kterém můžeme kromě svého outfitu vidět i svůj, řekněme, infit. Jaký život vl...

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

   Spousta lidí a věcí mi tu nesmírně chybí. Samozřejmě mi chybí moje rodina, moji kamarádi, můj bývalý školitel Martin a teď už i Lucio, který odjel na měsíc do Ameriky. Ale pokud mi někdo doopravdy nechyběl, tak to byly rakety. A hádejte kdo z výše uvedených se uráčil dorazit? Ano, samozřejmě balistické střely osobně.     Teda ony zatím nedorazily, protože je po cestě vždy nějaká proti-raketa odpraví. Upřímně; dělám si z toho srandu, ale je to tu teď nejraketovější období, které jsem zažila. Dobře, já jsem tady toho moc nezažila, protože se mi podařilo vyhnout sedmému říjnu i oběma íránským útokům, ale přece. Když jsem přijela v říjnu, byly tu raketové útoky v Rehovotu tak ob deset-dvanáct dní a pak přišla i nějaká nečekaná měsíční pauza. V prosinci jsem jela domů na Christuku (což je název pro Vánoce, když se překrývají s chanukou) a Jemen to tu mezitím slušně zbombil. Ale po mém návratu tu byl zase klid. Cha, zalekli se. Ale jak sprá...

  Celý můj dosavadní NMR život trval vodíkový experiment 92 sekund, tedy minutu třicet dva, a uhlíkový experiment trval no… když bylo hodně látky tak patnáct minut, častěji ale hodinu (tisíc dvacet čtyři skenů) nebo i klidně dvě, čtyři, šest, osm… Snímání NMR signálu v rámci jednoho skenu, takzvaný akviziční čas, byl tak sekunda pro vodíky, na uhlíky sekundy dvě. A právě délka tohoto akvizičního času vám určuje s jakou frekvencí jste schopni zaznamenávat body do spektra, čili to, jak vaše výsledné spektrum vypadá. Byl to přesně zkalibrovaný a předvídatelný rozvrh. Ale pak jsou tu tací, kteří tolik času na experiment nepotřebují – SSFP NMR spektroskopisti. Je těžké nás mít rád.    Zatímco běžně se signál snímá jednu až dvě sekundy, SSFP NMRista to zvládne za pět až deset milisekund. Dvacet milisekund, když jste začátečníci. Čtyřicet milisekund, když máte problém, ale to už je doopravdy krajní mez! Naměřit vodíky trvá třicet sekund, uhlíky s vysokým rozlišení...