Magnety a rakety

  Ihned na úvod bych se chtěla omluvit za delší pauzu v Magnetech, která nebyla způsobena tím, že mi tu někdo ustřelil hlavu (což už možná někteří začali oslavovat, takže kapesníčky k poplakání zašleme později), ale protože jsem se rozcestovala (tři kontinety v šesti dnech) a nějak nestíhala. A taky bych chtěla moc poděkovat svým fanouškům a zejména Ájině tetě, kteří se zajímali, jestli mě válečná zóna doopravdy neskolila. Ale neskolila, takže se spolu můžeme s klidem vrátit na začátek dubna, kde se přetrhla nit našeho válečného zpravodajství…   Abychom ráno viděli, jak vypadám a jestli takhle vůbec můžeme vylézt mezi lidi, podíváme se do zrcadla. Alespoň drtivá většina z nás to tak má. Zastrčíme si neposlušný pramen, upravíme sklad na sukni a zkoukneme, jestli v těch botách nemáme zbytečně tlusté nohy. Ale ono nám čas od času neuškodí, když nám někdo nastaví zrcadlo, ve kterém můžeme kromě svého outfitu vidět i svůj, řekněme, infit. Jaký život vl...

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

   Spousta lidí a věcí mi tu nesmírně chybí. Samozřejmě mi chybí moje rodina, moji kamarádi, můj bývalý školitel Martin a teď už i Lucio, který odjel na měsíc do Ameriky. Ale pokud mi někdo doopravdy nechyběl, tak to byly rakety. A hádejte kdo z výše uvedených se uráčil dorazit? Ano, samozřejmě balistické střely osobně.     Teda ony zatím nedorazily, protože je po cestě vždy nějaká proti-raketa odpraví. Upřímně; dělám si z toho srandu, ale je to tu teď nejraketovější období, které jsem zažila. Dobře, já jsem tady toho moc nezažila, protože se mi podařilo vyhnout sedmému říjnu i oběma íránským útokům, ale přece. Když jsem přijela v říjnu, byly tu raketové útoky v Rehovotu tak ob deset-dvanáct dní a pak přišla i nějaká nečekaná měsíční pauza. V prosinci jsem jela domů na Christuku (což je název pro Vánoce, když se překrývají s chanukou) a Jemen to tu mezitím slušně zbombil. Ale po mém návratu tu byl zase klid. Cha, zalekli se. Ale jak sprá...

  Celý můj dosavadní NMR život trval vodíkový experiment 92 sekund, tedy minutu třicet dva, a uhlíkový experiment trval no… když bylo hodně látky tak patnáct minut, častěji ale hodinu (tisíc dvacet čtyři skenů) nebo i klidně dvě, čtyři, šest, osm… Snímání NMR signálu v rámci jednoho skenu, takzvaný akviziční čas, byl tak sekunda pro vodíky, na uhlíky sekundy dvě. A právě délka tohoto akvizičního času vám určuje s jakou frekvencí jste schopni zaznamenávat body do spektra, čili to, jak vaše výsledné spektrum vypadá. Byl to přesně zkalibrovaný a předvídatelný rozvrh. Ale pak jsou tu tací, kteří tolik času na experiment nepotřebují – SSFP NMR spektroskopisti. Je těžké nás mít rád.    Zatímco běžně se signál snímá jednu až dvě sekundy, SSFP NMRista to zvládne za pět až deset milisekund. Dvacet milisekund, když jste začátečníci. Čtyřicet milisekund, když máte problém, ale to už je doopravdy krajní mez! Naměřit vodíky trvá třicet sekund, uhlíky s vysokým rozlišení...

Jeruzalém. Svaté město. Kolébka civilizace, místo, kde se tři světová náboženství hádají o každý kámen. A to nejen o ledajaký balvan, ale i o samotný kámen Stvoření ukrytý v Chrámové hoře. Místo, které na vás dýchá příběhy. Místo, odkud vzešla naše židovsko-křesťanská tradice. A taky místo, kde se sbíhá krajní fanatismus. Možná i proto mám s Jeruzalémem tak bipolární vztah. Člověk tam zažije a uvidí mnohé…    Nedávno jsem se vracela z vyčerpávajícího workshopu v Tel Avivu, ale namísto abych nasedla na vlak směr Rehovot, pokračovala jsem další hodinu do Jeruzaléma na sraz s Arankou a výlet do botanické zahrady. A tak mě zastihla sebereflexe – ano, občas se to i mně stane (bohužel ve většině případů až příliš pozdě) – když jsem si uvědomila, jak samozřejmé pro mě je jet do Jeruzaléma (nebo, upřímněji, jak otravně dlouhé trmácení se do Jeruzaléma umí být) a přitom je to město, které spousta lidí nemá šanci nikdy navštívit, i když by chtěli. Anebo nema...

Tento týden jsem dostala skvělou příležitost jet na tři dny do Galileje, kam bych se sama teď jen stěží vydala, protože je to na hranici se Západním břehem, což teď není úplně nejzábavnější místo (teda pokud nepovažujete za zábavu plánovat bombové útoky v autobusech, pak je to hotový Disneyland). Takže jsem neváhala s registrací na Writing Retreat a vyrazila k onomu slavnému jezeru, kde Ježíš naverboval apoštoly, udělal zázrak s rybama a snad to bylo i to ono, po kterém chodil, toť mé vědomosti z Supplement Information k Tóře.     Nebudu lhát, že získat Azrieli stipendium nebyl pěkný záhul. Musela jsem doložit totéž, co pro Experinetii a k tomu další bambilion věcí, dopisů, doporučení a článků, absolvovat jak vědecký tak osobnostní pohovor. A to všechno v konkurenci celého světa, který se utkal o dvacet tři míst na izraelských univerzitách. Lucio ty statistiky viděl a řekl mi, že je na mě pyšný a i já bych na sebe měla být pyšná. Já mu ř...

  Asi nikoho z vědeckých kruhů nepřekvapí – protože to nepřekvapilo ani mě –, že být postdocem na Weizmannově institutu není váš úplně nejsnazší životní úkol. Což je krajní eufemismus. Většinu času jste ponoření do spinové dynamiky a akvizičních parametrů NMR spektroskopie, o kterých jste doposud nevěděli, že existují a jak zásadně vám ovlivňují život (čti: spektra, což je de facto váš život, protože kvalita spekter a kvalita života se náhle snoubí v jedno). NMR spektroskopie se z roztomilé metody proměnila v aplikovanou kvantovou mechaniku, což je příměr, který zmrazil úsměv na tváři i mně. A to je co říct.     Kvantová mechanika, kterou můžete dělat vlastníma rukama. Oddělení chemické a biologické fyziky. Ano, slyšíte dobře: f y z i k y. Já a fyzika. Doufám, že to profesor Rojko vidí. Nebo možná snad radši ani ne… On o mně vždycky říkal, že na fyziku mám, že mi to na ní myslí… Já nevím. Proč jsem se teda přihlásila na fyziku? No to je pros...