Prostřeno

Jak asi vyplývá z názvu dnešního dílu, který jsem si vypůjčila z jedné populární kulinářsko-reality soutěže, dnešní díl Magnetů a raket bude o izraelské kuchyni z pohledu postdoca na Weizmannově institutu. A nebojte – zrovna jako v té soutěži to bude i dnes okořeněné štědrou dávkou bizáru. A plánuji být doopravdy nemilosrdná nejenom ke kulinářskému umění místních menz, ale i k vašim chuťovým buňkám, takže vám všem doporučuji skočit si pro něco dobrého, než budete pokračovat ve čtení. Já mám lednovou ledovou kávu a čokoládový dort se zmrzlinou. Už také máte … prostřeno?

 

  Jako první, s čím jsem se musela smířit, bylo, že ono nikdy není prostřeno. Na Weizmannu se snažíme jíst jako celá skupina dohromady, takže si většinou z menzy bereme jídlo s sebou a setkáváme se až na baráku. Takže celá moje jídelní kultura byla z porcelánového servisu zredukována do mojí skleněné krabičky, ale jelikož já jsem patologický nedojídač, vlastně mi ohromně vyhovuje, že vždycky krabičku jen zaklapnu a mám večeři připravenou. Do laborky jsem si taky přinesla vlastní příbor, z nějž vidlička byla na nějaký čas zajata Alexejem, který si ji spletl se svou (protože my cizinci fasujeme od Weizmannu nádobí ze stejné sady) a nůž si ob týden půjčuje Lucio, protože se mu s ním nejlíp krájejí buchty. Říká, že je to nejlepší nůž tady. A víte vy proč? Protože není plastový. Já se svojí ubohou skleněnou krabičkou a levným nerezovým příborem tu totiž platím za, jak by řekli starověcí Římani pokud by se nestáhli z Judska, arbitra elegance. Zbytek fasuje plastovou krabičku na místě, plastový příbor a ubrousek (příhodně v plastovém sáčku, takže buď všechno nebo nic) a ještě si svůj lup odnášejí v plastové tašce. Izrael má naštěstí za vzor Ameriku, takže tu proběhla akce Make Campus Green (Again), čili MCG(A), a ta zafungovala i bez červených kšiltovek. (To Again je v závorce, protože Aranka říkala, že jsem si ho tam vybájila a v původním sloganu nebylo.) Ale ať už tam Again bylo nebo nebylo, zařízeno to bylo dobře. Weizmann také rozvolnil pravidla pro používání vlastních krabiček v menzách, čímž usnadnil oběd i nám „evropským eko fanatikům“.

  Kdyby se sem Gréta Thunbergová vypravila s flotilou kvůli nadužívání plastu v místních menzách a gastru obecně, tak by to i dávalo smysl.

  Izrael si dal závazek získávat až 30 % energie z obnovitelných zdrojů, zejména ze solárních elektráren, pro které jsou tu podmínky, řekněme, příhodné. Takže si evidentně uvědomují pojmy jako obnovitelné zdroje, planeta, znečištění, globální oteplování a změna klimatu, kterou první pociťují pouště. (Promiňte, že vás tu obtěžuji našimi problémy, já vím, že v Česku klimatická krize již pominula.) Izraelské zdravotnictví a věda jsou rovněž světová špička, předpokládejme tedy, že pojem mikroplast už tu také zarezonoval. Tak proč je všude tolik plastu?

  Všechny restaurace v kampusu totiž vaří košer a navštěvují je tak lidé, kteří dodržují kašrut. A pokud dodržujete kašrut, je mnohem snazší používat jednorázové plastové nádobí, než porcelánové talíře nebo skleněné krabičky, které se pak musí omýt ve správném dřezu nebo myčce (podle toho, jestli na nich předtím bylo maso nebo mléko) a představte si tu tragédii, kdyby se to neumylo pořádně a druhý den byste si vzali jídlo do krabičky, kde by zůstal mikroskopický kousíček čehosi, co obsahovalo máslo. To byste museli mít ty krabičky dvě neustále při sobě a v pohotovosti podle toho, na co byste měli ten a ten den chuť. To je snazší to vzít do plastu a vyhodit, ne? S tím se můžete setkat také v luxusních košer hotelech v Izraeli, když jste v pětihvězdičkovém hotelu (holt Azrieli výlety) a na snídani si berete kávu do plastového kelímku jako v české nemocnici. Ale jak byste pak poznali šálek od černé kávy a od kávy, kam si někdo přidal mléko? A bylo to mléko doopravdy kravské anebo to bylo sójové? Prostě to vyhodit a je to. Dodržovat kašrut, to není tak snadné jako když vám kněz udělá křížek na bochníku chleba, co jste si přinesli bůhvíodkud. Má to pravidla, má to stupně a menzy na kampusu operují v takovém středním stupni obtížnosti, takže nestačí, že oddělí maso a mléko v rámci pokrmu, ale rozdělili ho do různých budov. Takže máme masovou menzu a dvě mléčné menzy. Naštěstí střední obtížnost umožňuje přítomnost mléka a ryb pospolu, zatímco pokročilejší levely si nedopřejí ani to. A pak jsou tu hráči, na které weizmanní jídlo není dost košer ani po všech těch piškuntáliích.

  Je jedenáct hodin dopoledne a vy jste právě obdrželi nejdůležitější e-mail dne – Weizmann Restaurants – Choice of the Day. V e-mailu jsou vypsané jídelníčky všech tří menz a tehdy se také rozhoduje, do které světové strany se v poledne vydáváte. Přestože je poledne, já se vydávám nejčastěji na půlnoční stranu. NMR laborka leží příhodně mezi masovým San Martinem na severu (ten název se pamatuje sám, chodit do menzy, co má v názvu Martin je řekněme… směje se mi ten Bůh do ksichtu, nebo co?) a Café Stone na jihovýchodě (to asi pojmenovali podle místních brambor). Strategická poloha laboratoře mi ale umožňuje být poměrně flexibilní ve výběru zdroje kilokalorií, aniž bych jich musela mnoho vynakládat.

  Jelikož předpokládám, že většina z vás má zkušenosti s běžnými menzami a restauracemi v Česku, musím ihned na začátku vypíchnout, že v Izraeli si oběd skládáte. Vybíráte si maso, přílohy, salát… je to spíše bufet než česká menza, kde jste dostali řízek s bramborem a bylo. Tady dostanete řízek a pak si přidejte brambory, rýži nebo těstoviny (ano) anebo klidně všechno (ano, ano, ano). Po raketových útocích je toto můj druhý nejoblíbenější zdroj nejistoty a nevařím doma i z důvodu, že v monotónních dnech vývoje NMR sekvencí je potřeba trochu rozvířit vody.

  San Martin nabízí ještě Šéfovu specialitu. To není nějaká Luciova pulzní sekvence, ale většinou zahraniční jídlo nebo nějaký specifický styl kuchyně jako izraelská, marocká, mexická, libanonská, argentinská nebo italská. Tohle jídlo dostanete rovnou i s přílohou, je na něj často nejdelší fronta a většinou zmizí jako první, takže pokud je tam něco, na co vás doopravdy chytla slina, na nic nečekejte a vyrazte ihned po obdržení e-mailu. Většinou je největší rvačka o řepný kubbeh, což jsou takové semolinové knedlíčky s masovou nebo rýžovou náplní uvařené v řepné šťávě, takže je to sytě růžové. Původem je to židovské jídlo z Iráku a je to mňamka. Jen to chce trochu sebevědomí, protože když se pokydáte, tak už bude na vašem oblečení nápis Miluju řepný kubbeh navždy. Já tu ujíždím na chilli con carne a čemkoli, co zahrnuje kombinaci Argentina a hovězí. Protože hovězí steaky od Argentince tu posloužily jako stoprocentní COVID-19 test – a to jakože doopravdy. Když necítíte, jak vynikající takový steak je, máte dvě čárky zaručené.

  Pokud si od šéfa nic nevyberete anebo vás odradí fronta, můžete si vybrat ze stabilní plejády řízek, kuřecí prso, stehno, hovězí anebo nějaký veganský šnicel. Veganská strava tu poměrně frčí a kvete tu spousta jídelních start-upů, třeba tento rok začali prodávat kravské mléko, které ale vyzískali v laboratoři expresí proteinů a žádná kravička kvůli němu nepřišla o telátko. Maso dostáváte vůči „potravinovému lístku“, který jste si koupili v automatu před menzou – válka, no. Velikost šnicelu, který obdržíte, je funkce dvou proměnných a to vaší úrovně hebrejštiny a vaší váhy. Pak se ale jdete poprat o přílohy a těch už si naberte kolik chcete, nebe je limit. Boj u pultu s přílohami je litá řež a buď si obrousíte lokty a potřebné sacharidy získáte, anebo vás čeká výživová sonda na jednotce intenzivní péče, kam vás odvezou s podvýživou. Řekněme že je tam tak deset kovových mís, populární přílohy jsou duplicitní, a v každé míse je jedna naběračka. Není tam žádná fronta. Vyhrávají ti rychlí a drzí. Já jsem se v Izraeli naučila brát si vícero příloh k jednomu masu, třeba jak rýži, tak hranolky, což nejen že dělá můj jídelníček pestřejší, ale je to doopravdy dobré. Jednou jsem se nějak rozizraelštila a dala jsem si tam i trochu těstovin, chytroprd se mi kvůli tomu smál. Obdobnou řež je potřeba absolvovat i u salátů, ale tam jsem limitovanější, protože skoro ve všech je zelí, takže můžu jen jeden, a humus pochopitelně, ten si dávám skoro na všechno. Po oběhnutí těchto tří zastávek, protože moje tendence je pořád vypadnout z toho balagánu co nejdřív, už moje krabička nejde ani zavřít a ruka se mi třese pod tíhou vrstev mé večeře, oběda a salátu. Bohužel, jak si beru to maso jako první, oběd vždy začíná zoufalým prokopáváním se salátem a rýži než narazím na zlatou žílu strouhanky.

  Strouhanka. A obecně smažení. Tóra evidentně nemá nic proti obalování masa matky v jejím vajíčku, takže smažený šnicel je tu národní pokrm. Ideálně ym čyps, čili s hranolkami. Jídlo na kampusu obsahuje doopravdy hodně oleje (a to říkám já, co jsem vlastně taková chanuková svíčka, co jede na olivový olej), a přestože se všude říká, že olivový olej nezvyšuje cholesterol a nezpůsobuje celulitidu, tak bych řekla, že to platí tak prvních sto litrů, pak už si nejsem jistá. Co je na olivovém oleji ale doopravdy zrádné je jeho vysoký obsah kalorií, takže si tak jednoduše zvyšujete kalorický příjem, aniž byste to věděli nebo se skutečně najedli. Což třeba týmu já a Lucio možná zachraňuje život, ale musí se na to myslet, aby se člověk z toho postdocu nepřikutálel.

  Po americkém vzoru přes léto přistavují před San Martin Food Truck, prostě obytňák, ve kterém dělají vždy dvě jídla, jako na fesťáku. Kolem vozu se vždycky line vůně pečeného masíčka, zůstává ale záhadou, jestli je to doopravdy z pánve vozu nebo to jsme my, co stojíme na parkovišti ve čtyřiceti stupních a začínáme zlátnout. Chlapi ve food trucku dávají jídla doopravdy hodně a navíc je v ceně i citrónová limča. A za války rozdávali jídlo zadarmo. (To byly ty schizofrenní e-maily, kdy ráno přišlo Nikdo ani krok po kampusu, může na vás spadnout kus budovy a Přijďte si pro jídlo zdarma.)

  Ironií osudu, kterou asi nejvíce docení maminka s tatínkem, které jsem jako malá rozčilovala svojí stávkou na dovolené, je teď mým nejoblíbenějším jídlem losos s rýží. Lososa jde získat v Café Stone, kde je každý den (ale na jiný způsob), dohromady s jinou rybou a bezmasými těstovinami. Café Stone má trochu evropštější kulturu stolování. Je tam jeden pult s jednou frontou, rybu i přílohy vám někdo nandá a pak pokračujete salátovým barem. Jelikož v této menze je povoleno mléko, můžete získat i sýr, kávu nebo zákusek. Café Stone také nabízí snídaňové menu a po celý den předpřipravené saláty, sendviče (jediný dobrý je ten s lososem, otestovala jsem to, abyste vy už nemuseli) a jogurty. Až na ty brambory, které dokáží koexistovat připálené a syrové v rámci jednoho kousku a toho falafelu, co byl vyprahlejší než Negev, je to docela fajn místo.

  Naprosto shodné menu s Café Stone podává i Charlie, což je poměrně z ruky a já tam chodím jenom díky srazům Čechů na kampusu. Ono není mnoho důvodů tam jinak chodit. Charlie nabízí těstovinový bar, kde si můžete namixovat vlastní italskou pastu, ale trvá to tak dvě nekonečna minut. Nejprve stojíte frontu na ten mix a pak čekáte, až vám ho teda uvaří. Tolik času jsem prozatím odmítla investovat, ale vypadá to doopravdy lákavě. Hlavní jídlo má Charlie shodné s Café Stone, ale nějakým zázrakem, který je možný jenom tady, je losos ve Stonu mnohokrát lepší. Když dva dělají totéž, není to totéž.

  Ale všudypřítomný olej a smažená jídla neznamená, že na kampusu nelze jíst zdravě. Zrovna otevřeli naší saláterii po rekonstrukci, kde si můžete namíchat vlastní salát anebo si vzít jeden z již připravených mixů. Všichni říkají, že po rekonstrukci jsou ty saláty mnohem lepší, jenom já si myslím, že se zhoršily. Po krátké investigaci vyšlo najevo, že já jediná holduji kozímu sýru, jehož obsah snížili. Ale kde je puch, tam je vzruch. Ztratilo to šmak. Nevidím důvod, proč bych měla jíst jenom nasekané dřevo a tím nic neříkajícím dresinkem Tisíc ostrovů to nevytáhnou.

  Ve všech restauracích na kampusu, v automatech (kde zdražili coca-colu) a i v pár restauracích mimo kampus můžeme platit svojí zaměstnaneckou kartou a Weizmann nám přispívá zhruba stokorunu na útratu, což je zhruba polovina běžného oběda v San Martin. To se s lichvou Café Organica nedá vůbec srovnávat. Zúčtování je pak na konci měsíce, kdy vám vaši celkovou útratu strhnou z platu. Ať už je ale Weizmanní obědový systém sebevýhodnější, já jsem pořád vědkyně v rozpuku a vím, že nejlepší jídlo je to, co člověk dostane zdarma.

  Kuprov jednou řekl, že jenom místní rozpočet na catering je větší než měli v Anglii na celou chemickou fakultu. Kampus je rozlehlý a je vlastně zaručeno, že každý den tu bude přednáška, obědový seminář nebo větší či menší konference, kam se půjde (s troškou šikovnosti) vetřít. Dokonce je tu WhatsAppová skupina Coffee-Breakers, kam si lidé píšou tipy, kde to vypadá na jídlo zdarma. Například když máme každý čtvrtek na chemii pizzu a pivo, potkávám i lidi, kteří nepoznají baňku od kádinky, mám podezření, že jsou právě z této skupiny. Já v ní prozatím nejsem, ale pokud bych mohla být placená místo v šekelech v plechách weizmanního brownies, tak ano, prosím! Protože to je zaručeně nejlepší (tip pro lidi, co najdou dostatek odvahy na letní Weizmann-IOCB školu). Zákusky v Izraeli jsou na nás Evropany poměrně dost sladké a to ani nemluvím o extrémech stylu baklava, což je vlastně oslazený med s příměsí těsta (což si vychutnáte pouze se silnou černou arabskou kávu). Skupina Coffe-Breakers mi nahání čím dál větší hrůzu, co pořádám semináře o magnetické rezonanci s kávou a pohoštěním před i po a vždycky se u každé přednášky modlím, aby nebylo foyer vybílené. Lucio mi totiž u prvního semináře řekl, že kávu a cukr můžu nechat ve skříňkách u kávovaru a hádejte co – zmizelo to během čtyřiadvaceti hodin.

Já slyším až sem, jak mi to přejete!

  Mezitím co píšu tento díl došlo k zajímavému zvratu na poli místních menz a sice, že zavřeli San Martin kvůli rekonstrukci (rozuměj, trefila to raketa, berou to od podlahy) a relokovali výdej mastnoty do stanu poblíž konferenčního centra, takže teď budeme jíst ve stanu bůhvíjak dlouho a připomíná to nekonečný sukkot. Zatím jsem neměla možnost to otestovat, protože zítra jdu s Čechama k Charliemu, ale dám echo, jakmile to otestuji. Původně jsem si myslela, že středeční srazy Čechů v Charliem je den náhodně určený předešlými krajany na kampusu, ale jednou jsme tam šli ve čtvrtek, a ukázalo se, že středa v 12:15 je těžkou dřinou nakalibrované datum, kdy je tam ale zdaleka nejméně lidí.

  Představa ideálního dne v Izraeli je spustit nohy z postele, namlít si kávu, dát si bureku, což jsou takové kapsy z listového těsta plněné sýrem nebo bramborami, nebo zakousnout jeden z těch skvělých croissantů z kavárny přes ulici, co mi doporučil Lucio nebo pomerančovou buchtu, co umí Arančin kamarád. Ke svačince slupnout Milky, což je místní čokoládový puding s bohatou vrstvou šlehačky. K obědu si vychutnat falafel zalitý bohatým množstvím dresinku. Odpoledne si uvařit černou kávu a sníst kousek baklavy, zatímco magnet bojuje s vaší novou pulzní sekvencí a ulepit pak klávesy z a g vašimi medovými prstíky. K večeři si upéct lososa a dát si pořádnou dávku izraelského salátu se semínky a šťávou z granátových jablek. A večer si pustit seriál a spást pytlík bamby, zdejších arašídových křupek, které jsou prostě nejlepší, a vychutnat si láhev binyaminského vína. A pak si jít lehnout a ráno se vzbudit s větším váhovým úbytkem než dewarova nádoba s tekutým dusíkem chladící moji sondu.

Burekah a místní pivečko Goldstar Šlyš (třetinka)

  A jak to vypadá ve skutečnosti? Ráno stihnete rychlé kafe, u kterého buď vyřizujete e-maily, pobíháte po bytě, protože jste zaspali nebo už rovnou měříte přes vzdálený přístup. Když máte vy (ale hlavně magnety) dobrý den, tak si dopřejete ještě jedno kafe v práci, zatímco pomalu hladovějící čekáte na nejdůležitější e-mail dne. Poperete se v menze a nenesete si zpět ani ne tak, co jste chtěli, ale co stálo nejméně energie získat. Během polední pauzy se snažíte pochytit co nejvíce rychlé hebrejštiny, abyste měli jakýs takýs přehled o tom, co se děje, zatímco vy jste celé dopoledne běhali jako hadr na holi. Váš mozek tak zkonzumuje dvakrát tolik energie, co jste právě přijali z jídla. Hodíte zbytek oběda do ledničky, ale jelikož někdo mezitím něco potřeboval, nezbylo na vás v kávovaru mléko a tak suplujete odpolední kávičku lahví coly zero, izraelského národního pití. Po práci jste chtěli jít do Café Nook a zakousnout něco dobrého při psaní blogu tam, ale vaše nová pumpa v kryoplatformě začala dělat divné zvuky a zdržela vás, spokojíte se teda doma se zbytky od neuspokojivého oběda, který sestával převážně ze zeleniny, protože jste plánovali strávit večer v restauraci a ne psát zatímco perete prádlo. Bambu si nakonec taky odepřete, protože my nejsme jenom vědecká skupina ale evidentně i baletní soubor, a většina piv a vín je tu beztak nepitelných. Tak si dáte aspoň kiwi, protože jste viděli na instagramu, že jíst každý den kiwi vás spasí… A pokud neumřela hlady, žije tajtrlíkuje tam s magnetama dodnes.