Haifa

Jak praví klasik, nic není starší než včerejší noviny. Takže jak jsem si v minulém díle Magnetů a raket posteskla nad tím, jak mi to moc nevychází v práci, tak už to není pravda a moje keto-enol tautomerie teď běhá jako hodinky (i když až se Lucia zeptají na rozpouštědlo, měl by uvést Slzy hněvu mé postdočky). Ale další mudrosloví nám radí, že v nejlepším se má přestat. A tak jsem sklidila pochvalu od Lucia, nechala svůj magnet Bruker 600 osudu a odešla jsem středem poznávat zemi Zaslíbenou.

  My postdoci, co spolu vybíráme fond Azrieli, máme jednou za čas nějaký parádní výlet. A minulý čtvrtek jsme se měli vydat do Haify. Konečně! Minulý rok jsme museli výlet zrušit, protože Haifa byla zrovna středobodem libanonských ohňostrojů. Já se patologicky hlásím na všechno, co obsahuje opuštění našeho kampusu, takže jsem obratem na výzvu reagovala a místo si zajistila. A pak jsem dostala e-mail z naší International Office, která pořádá výlety pro cizince každý měsíc, že by se v pátek jelo na Masadu a k Mrtvému moři. Tam je registrace na výlet mnohem více stresující a vrací mě do mého mládí a zápisu předmětů ve Studentském Informačním Systému SIS. Až na to, že tento zápis není o půlnoci nýbrž v deset dopoledne, a systém o poznání méně padá (na druhou stranu SIS nepožadoval číslo mojí kreditní karty). A tak jsem odložila svoje experimenty (v té fázi, kdy ještě nefungovaly) a šla se zúčastnit hysterické klikačky. Podařilo se a tak mě po měsíci dřiny čekaly dva dny výletů. Jupíííí!

  Já už se v Izraeli poměrně vyznám (on taky není tak velkej) a tak jsem nechala plánování svého přesunu na sever na večer před výletem. Beztak pojedu vlakem a stačí rozhodnout, jestli přestoupím v Lodu, v Herzliyi nebo – v mé milované – Binyamině. Vlastně už si nepamatuju, čím mě vlakové nádraží v Binyamině tak dopálilo, ale na rozdíl od vzpomínky, pachuť nevybledla. Nejspíše mi ujel vlak kvůli nepřehlednému značení nebo tak něco. Nádraží doporučit nemůžu, zato binyaminské víno, to je úplně jiný příběh… Ale číše stranou. Přestoupit prostě musíte, protože na koridoru není vlak, co by spojoval Weizmannův institut a Technion, to by bylo až příliš praktické. Ale ne všichni jsou tak nezodpovědní jako já a tak několik dní před odjezdem přistála v Azrieli skupině zpráva od někoho jménem Lucian.

  Upřímně, když jsem viděla v náhledu zprávy, že mi píše Lucian, zauvažovala jsem, jestli jsem si v nějakém návalu trudomyslnosti nepřejmenovala Lucia. Řekla jsem svojí kamarádce Alessandře, že žádného Luciana neznám, ale dohodly jsme se, že se s ním potkáme u vlaku. Musí to být teda někdo z nového ročníku a my jsme byly zvědavé. Když Lucian dorazil na perón, tak jsem řekla, že jsme se vlastně už viděli na Azrieli recepci, která byla založená právě na tom, že potkáme nové studenty. Alessandra si musela myslet, že jsem asi úplně pitomá, ale pravdou je, že Lucian mě musel ale v e l m i zaujmout, když jsem si vybavila jeho obličej. Ukázalo se, že je v Izraeli asi měsíc, ale to měl pěknou smůlu, protože se vzápětí stal vedoucím naší výpravy. My jsme se s Alessandrou totiž od plánování cesty naprosto mentálně check-outovaly a potřebovaly jsme si sdělit roztodivné novinky. Já jsem nakonec rozhodla, že přestupujeme v Herzlyi, protože tam nemusíme měnit nástupiště. Ozvěna binyaminského traumatu.

  Do Haify jsme dorazili s luxusním předstihem (Lucian je hodně můj typ) a tak jsme se šli podívat na pláž, kde jsme zjistili, že nějací studenti také dorazili dřív a usrkávají kávičku v kavárně, tak jsme za nimi zaskočili. Azrieli podporuje studenty na všech vědeckých institucích v Izraeli a jak v přírodovědných, tak humanitních oborech. Takže některé lidi potkáváte poměrně často na kampusu nebo na konferencích, ale spoustu lidí z Jeruzaléma, Berševy nebo Avivu vídáme vždycky až na výletech. Některé jsem potkala na tom galavečeru v říjnu, ale spoustu lidí jsem naposledy viděla před válkou. Takže spousta štěbetání a pak byl čas najít autobus a v celé parádě vyrazit na haifskou univerzitu. A na snídani!!! Já jsem po cestě nepadla hlady jenom proto, že Lucian měl Kinder čokoládu. Mámo, myslím, že Lucian je hodně i tvůj typ.

  Kdo jste nikdy nebyl v Haifě a nebo město neznáte, tak tady je triptych toho, co byste vědět měli. Takže zaprvé, Haifa je vyvrcholením mokrého snu OSN o situaci v Izraeli. Židovské a arabské obyvatelstvo tu žije v jednom městě bez rozdělení na nepropustné čtvrti jako to má staré město v Jeruzalémě, kde špatně zatočíte a dostanete přes držku. Tady bydlí v jednom domě židovská, drúzská a muslimská rodina a nikdo nehne brvou. Zadruhé se v Haifě nachází svatyně Bahá‘í, což je takové náboženství příznivců atomové fúze, které jednoduše spojilo řadu náboženství do jediného (tak trochu hipíkovského). Víra Bahá’í není v Izraeli uznaná jako náboženská menšina, což je součástí dohody o tom, že na jeho území mohou mít své svatyně. A přestože jeho popis může působit jako nová epizoda O pejskovi a kočičce Jak pekli náboženství, tak si z víry Bahá‘í nesmíte dělat legraci. Nevyplácí se to. Otestovala jsem to, abyste vy už nemuseli. A zatřetí se Haifa možná v latince přepisuje s H, ale v hebrejštině je to Chaifa. Takže pokud jste celý tento odstavec četli s H, tak jste to četli špatně. Nemáte zač.

  Já moc ráda sleduju ten nový seriál na (zatím svobodné a nezávislé) České televizi Ratolesti (díky Univerzito Karlovo, že můžu!). A ústřední postavou jednoho z nedávných dílů byla slepá slečna, která byla prostě nezastavitelná navzdory tomu, jak moc ji osud znevýhodnil. (Napište mi do komentářů, jestli ta herečka je doopravdy nevidomá nebo ne, prosím, zapomněla jsem se zeptat profesora ChatuGPT.) A až když jsem tento díl (masochisticky) sledovala, uvědomila jsem si, že já spoléhám na svoje ostatní smysly také mnohem víc, než ostatní. Což se jasně ukázalo na té snídani, kdy jsme se měli nahlásit Julii a vyzvednout si batch – takovou tu zalaminovanou visačku s vaším jménem, co nosíte na krku na konferenci. A v Azrieli nám vždycky visačku rozdali na začátku dne a vraceli jsme ji na konci, protože správně odhadli, že bysme je poztráceli. A jako správní boháči, Azrieli nevyhazují peníze z okna, takže vrať visačku, ty nezodpovědné pako. A tak jsem si šla pro visačku já a řekla jsem Jééé, my máme nové. Všichni tak překvapeně koukali a já jsem držela svoji visačku, bezmyšlenkovitě jsem po ní přejížděla palcema a řekla jsem Ten plast je na omak jinej. Smutný, ale cool.

Nová perspektiva alias cvaknuto skrz zábradlí.

  Po tom, co jsem si napěchovala břich až do objemu třetího měsíce, jsme měli moc zajímavou přestávku o komunikaci mezi náboženstvími a jak obrousit hrany, abychom se doopravdy mohli v klidu posadit k jednomu stolu a jednat. V Haifě (doufám, že jste to přečetla jako v Chajfě) totiž mají přímo laboratoř, která tyto dialogy zprostředkovává a vyučuje zájemce v mezináboženských otázkách. Profesor z této laboratoře se jmenoval Uriel. Já vůbec nechápu, proč někdo tohle jméno dává, když tu máme tak krásné jméno jako Ariel (nebudu tu básnit o našem trenérovi, nebojte). Ale teď jsem si vzpomněla, že Luciův syn se vlastně jmenuje Uriel. Ech… Skvělé jméno! Nádhera. A ten libozvuk! Lepší bych sama nevybrala.

Jo, jsme chytrý a jsme krásný. Jsme Weizmann.

  A tak nám Uriel vyprávěl svoje zkušenosti a vlastně jeho úkol je jako ta počítačová úloha pro génie na Simících – Vyřešit nevyřešitelné. Ta nevraživost je zakořeněná až příliš hluboko. Ale je potřeba si uvědomit, že ty hrůzy, které se dějou, nejsou výsledkem náboženství jako takového, ale tvrdé práce extrémistů a politických subjektů, kteří náboženství zneužívají k tomu, aby získávali více přívrženců. Tak to bylo, tak to je a tak to taky bude. A i kdyby nebylo, tak se najde něco jiného, čím pobláznit lidi. Musela jsme kvitovat, jak si profesor Uriel bez skrupulí zaryl do křesťanstva, že s těmi by žádný problém nebyl, kdyby si doopravdy stáli za těmi svými slovy o lásce. A ten tón, kterým řekl Palestinský stát? Miluju. Já jsem se radši držela stranou, protože přestože já osobně v Hospodina věřím, tak můj názor na náboženství jako taková je dost nekonvenční. Profesor Uriel říkal, že stále nabírají nové vědce a pracovníky do týmu a možná v tom leží moje zdárná budoucnost. Moje výroky mají totiž potenciál doopravdy sjednotit lídry všech světových náboženství. Proti mně.

  A tak jsme vyrazili do zahrad Bahá’í, kde jsem se rozhodla už jen kousat do jazyka, protože když jsme tam byla minule a řekla jsem na jejich úkor nějaký nevinný vtípek, tak do osmačtyřiceti hodin přiletěly íránské rakety, které udeřily v podezřele úzkém rádiusu okolo mě. Tentokrát jsme ale měli povídání v angličtině a nikoli v ruštině, takže jsem i rozuměla tomu, co říká. A paní průvodkyně řekla, že víra Bahá’í je původem z Íránu a moje červnová návštěva tak ihned získala zcela novou perspektivu. Do svatyně jsme nešli (díkybohu!), ten tepich s bosými ezo lidmi mi doopravdy nechyběl. Ale bohužel jsme nešli ani do dolní části zahrad, kterou jsme minule prošvihli. Podtrženo sečteno, jsme viděli tak maximálně dva balkóny, více mluvili, než nás nechali se kochat zahradami a bylo to takové letem světem. Ale pro lidi, kteří tam byli, to byla skvělá příležitost pořídit i trochu umělečtější fotky, a pro lidi, kteří dorazili poprvé to zase byla příjemná motivace si sem zajet. Mámo, nakonec řekli, že  nejlepší je to jít seshora, jak jsme to šly my. Ale já si nepamatuju, jestli jsme za to platily, takže nemohu posoudit, jestli to bylo skutečné doporučení nebo prachsprostý product placement. Assaf a Kay s tam z něčeho udělali srandu, tak jsem jim řekla svůj červnový příběh a ihned se smát přestali. Jo, Bahá’í.

  Docela mi už slehlo a akorát byl čas vyrazit na oběd. Další nevyžádaná blízkovýchodní rada zní: Pokud si můžete vybrat mezi židovským a arabským humusem, berete arabský humus. Takže to bylo skvělé. Tentokrát se výletu zúčastnili i Azrieli doktorandi, co už můžou být i Izraelci. Naše skupina se tedy stala o dost hlučnější a nedisciplinovanější, takže jsme na sebe museli u humusu s postdocem Pawlem vlastně křičet. Doktorandi nás ráno poměrně znervóznili, protože Alessandra řekla, že nováčci vypadají o dost mladší než my (staroba udeřila). Já jsem ji ale uklidnila, že nováčci také mluví příliš dobře hebrejsky na to, aby to byli international postdocs.

Tady si připadám jako nějaká celebrita. Prostě: Dívejte, kam jde doktorka Osifová na oběd! A kdo to s ní je! A kolik zhubla kostek másla! Hahaha, ale jedna moje kolegyně si o nás takové reporty doopravdy vede...

  K celé této mezináboženské studii chci říct jedinou věc, kterou samozřejmě rozstřelím jejich práci jako domeček z karet. Ale… Když jdeme na vlak, procházíme rentgeny. Když jdeme do obchodu, jsou tam rentgeny. Když jdeme ke Zdi nářků, procházíme rentgeny. Ve Vatikánu jsou rentgeny. I u těch Bahá’í nám prošacovali batoh a to tam mají jenom kytky a tepich a tak tři věřící. Šli jsme do mešity. Nebyly tam rentgeny. Protože čeho byste se jako báli? Že to tam půjde vystřílet nějaký Žid? No tak asi tak.

Minaret a půlměsíc.

  Navštívili jsme mešitu a centrum islamistického hnutí Ahmadíja, které jsem pochopila jako takový islám s lidskou tváří. Jejich imám byl prostě v pohodě. Jako opravdu. Imad byl vtipný, vyprávěl s takovou tou arabskou nonšalantností a doopravdy mi otevřel oči. Protože jasně, já musím procházet rentgeny na denní bázi, ale to není chyba islámu jako takového, ale právě extrémistů, kteří se dostali příliš vysoko a to celé za tichého souhlasu rozdavačů lásky křesťanů. Hnutí Ahmadíja bylo založené na konci devatenáctého století v Indii, kde se nějaký Ahmad prohlásil současné za Mesiáše i Mahdího (jakože nesmrtelného imáma). Netroškařil chlapec, ale na druhou stranu to krásně dokresluje moje prozatímní osobní zkušenosti s Indy.

  Humus je poměrně těžké a kalorické jídlo, takže jsme byli na konci dne už pořádně utahaní. A to jsme ještě museli s Lucianem v Rechovotu na nákup, abychom měli svačinky (a Kinder čokoládu) k tomu Mrtvému moři, kam se zjistilo, že jedeme oba. Večerní vlaky v Izraeli jsou poměrně tiché a dokonce i tlupa Azrieli extrovertů konečně zmlkla. A tak jsem udělala nejvíc introvertní pohyb, který znám, a vytáhla jsem si knížku. Ano, jela jsem do Haify s knížkou. Ale na mou obranu je to paperback, co mi dala Polina, jakýsi japonský Fulghum, pěkný to je. Ale v tu chvíli se kolem mě jako vosy vyrojily otázky jako Jak se ti ta knížka líbí? O čem to je? Kdo to napsal? Tak prosím vás, pokud máte ve svém okolí introverta, nikdy ho neoslovujte, když si plaše vytáhne knížku. Nepřečetla jsem lautr nic a budu to dočítat až dneska. Co netrávím hodiny v MHD a za okny je pořád sluníčko, čtu poměrně pomalu.

  A pak už jen rychle pro čokoládu, opalovák a vyzkoušet můj nový toustovač, jestli bude zítřejší svačinka podle představ. Původně jsem vám chtěla oba výlety dát do jednoho článku, ale pak jsem viděla, jak dlouhé by to bylo a rozhodla jsem se udělat z toho dublet. S J-interakcí zhruba šest dní, protože jsem nabrala trošku skluz.

PS: A piju teď binyaminské víno.

PPS: Nic není starší, než titulek blogového článku – už máme s Luciem nový systém, který chceme studovat, asi ten keton vylijeme.

PPS: Celkové hodnocení CK Azrieli. Skvělé destinace, jídlo a pití po celý den zajištěno, takže s sebou nemusíte tahat těžký batoh. Pokud je součástí ubytování, jedná se o samostatný hotelový pokoj větší než můj byt. Příjemný poměr mezi chůzí a vlastní aktivitou a pasivním posloucháním výkladu průvodce. Skupina veskrze příjemná a podporující. Vše hrazeno.