Magnety a rakety

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

   Spousta lidí a věcí mi tu nesmírně chybí. Samozřejmě mi chybí moje rodina, moji kamarádi, můj bývalý školitel Martin a teď už i Lucio, který odjel na měsíc do Ameriky. Ale pokud mi někdo doopravdy nechyběl, tak to byly rakety. A hádejte kdo z výše uvedených se uráčil dorazit? Ano, samozřejmě balistické střely osobně.     Teda ony zatím nedorazily, protože je po cestě vždy nějaká proti-raketa odpraví. Upřímně; dělám si z toho srandu, ale je to tu teď nejraketovější období, které jsem zažila. Dobře, já jsem tady toho moc nezažila, protože se mi podařilo vyhnout sedmému říjnu i oběma íránským útokům, ale přece. Když jsem přijela v říjnu, byly tu raketové útoky v Rehovotu tak ob deset-dvanáct dní a pak přišla i nějaká nečekaná měsíční pauza. V prosinci jsem jela domů na Christuku (což je název pro Vánoce, když se překrývají s chanukou) a Jemen to tu mezitím slušně zbombil. Ale po mém návratu tu byl zase klid. Cha, zalekli se. Ale jak sprá...

  Celý můj dosavadní NMR život trval vodíkový experiment 92 sekund, tedy minutu třicet dva, a uhlíkový experiment trval no… když bylo hodně látky tak patnáct minut, častěji ale hodinu (tisíc dvacet čtyři skenů) nebo i klidně dvě, čtyři, šest, osm… Snímání NMR signálu v rámci jednoho skenu, takzvaný akviziční čas, byl tak sekunda pro vodíky, na uhlíky sekundy dvě. A právě délka tohoto akvizičního času vám určuje s jakou frekvencí jste schopni zaznamenávat body do spektra, čili to, jak vaše výsledné spektrum vypadá. Byl to přesně zkalibrovaný a předvídatelný rozvrh. Ale pak jsou tu tací, kteří tolik času na experiment nepotřebují – SSFP NMR spektroskopisti. Je těžké nás mít rád.    Zatímco běžně se signál snímá jednu až dvě sekundy, SSFP NMRista to zvládne za pět až deset milisekund. Dvacet milisekund, když jste začátečníci. Čtyřicet milisekund, když máte problém, ale to už je doopravdy krajní mez! Naměřit vodíky trvá třicet sekund, uhlíky s vysokým rozlišení...

Jeruzalém. Svaté město. Kolébka civilizace, místo, kde se tři světová náboženství hádají o každý kámen. A to nejen o ledajaký balvan, ale i o samotný kámen Stvoření ukrytý v Chrámové hoře. Místo, které na vás dýchá příběhy. Místo, odkud vzešla naše židovsko-křesťanská tradice. A taky místo, kde se sbíhá krajní fanatismus. Možná i proto mám s Jeruzalémem tak bipolární vztah. Člověk tam zažije a uvidí mnohé…    Nedávno jsem se vracela z vyčerpávajícího workshopu v Tel Avivu, ale namísto abych nasedla na vlak směr Rehovot, pokračovala jsem další hodinu do Jeruzaléma na sraz s Arankou a výlet do botanické zahrady. A tak mě zastihla sebereflexe – ano, občas se to i mně stane (bohužel ve většině případů až příliš pozdě) – když jsem si uvědomila, jak samozřejmé pro mě je jet do Jeruzaléma (nebo, upřímněji, jak otravně dlouhé trmácení se do Jeruzaléma umí být) a přitom je to město, které spousta lidí nemá šanci nikdy navštívit, i když by chtěli. Anebo nema...