Magnety a rakety

  Myslím, že už jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem ve skutečnosti nepotkala mnoho lidí, kteří by odjeli na postdoc do cizí země úplně sami, to znamená bez manželky, přítelkyně nebo přítele, nebo do země, kde nemají rodinné zázemí (připomeňte mi někdo, proč jsem nejela do toho Švýcarska vlastně). Ve skutečnosti takhle statečnou znám jenom jednu moc talentovanou paní, která objela Německo, Austrálii a Japonsko, ale namísto uznání jí to na české NMR scéně vyneslo něco krapet jiného. A pak jsem tu já, kdo se po doktorátu sbalil a odjel na vlastní pěst do válečné zóny. Dnes je to sto dní mého postdocu a možná je čas se ohlédnout trochu zpátky a zanechat nevyžádané tipy a rady, protože moje kamarády za chvíli postdoc čeká, že jo? Že jo???   Co je ze všeho nejlepší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. A úplně nejhorší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. Bydlím sama v moderním několikapokojovém bytě od Weizmannu, můžu si přijít domů ve dvě ráno z Arančiných...

   Tento týden byl ve Svaté zemi zase jeden z těch intenzivnějších. Jakmile jsem se vylízala z velbloudí chřipky, čekalo na mě spousta steady-state free precession práce, výlet do překrásné večerní Jaffy s Azrieli a ostrý nálet. Pokud by se někdo ptal, proč je NMR skupina na Weizmannu jedna z nejlepších na světě, věřte, že tenhle týden makáme okolo šestnácti hodin denně. A není to jenom o tom, že ládujeme vzorky do magnetu, my vyvíjíme nové pulzní sekvence a, moudří už vědí, často celý den optimalizujeme jediný parametr. A vyvíjíme si i vlastní procesování dat. Není se tedy čemu divit, že si potřebujeme ulevit, kde to dá. Třeba používat co nejsnazší komunikaci.  Do you medaber Weizmanisch? Pokud spolu zavřete větší množství lidí s různými mateřskými jazyky, řeknete jim, že teď budou mluvit buďto anglicky nebo hebrejsky, aniž byste se mnoho zajímali o to, jestli ty jazyky vůbec umí, a ještě skupinu namícháte natolik zlomyslně, že někteří mají s...

  Tak po třech týdnech přecpávání se cukrovím (a taky vepřovým, když na to přišlo) a potkávání se s lidmi, které miluju (a s doktory, když na to přišlo, ale já ty svoje taky miluju), tak po tom všem byl čas znovu nasednout na letadlo a nechat se odvézt z Prahy, na kterou se ve tři ráno začal snášet sníh, do prosluněného Izraele, na který se ve čtyři ráno začaly snášet jemenské rakety. Let před námi byl odkloněn na Kypr, ale jelikož já jsem nebetyčně líná osoba a letěla si až v deset dopoledne, tak mě jemenská salva minula. Zima tu už je v plném proudu!   Nicméně jsem se rozhodla udělat si cestu taky zajímavou a to svým dárkem pro Lucia. Zatímco pro skupinu jsem měla kufřík plný tradičních sladkostí, tedy kolonády a hořických trubiček (pošlete sem, prosím, někdo ještě víc kolonády a hlavně hořických trubiček), kupovat Luciovi jídlo je ruská ruleta, kde ovšem každý stisk spouště je pro vás smrtící. A pivo jsem se vézt bála, protože komu nikdy nebouchlo pivo...

  Dokážete udržet tajemství? Když se něco dozvíte, nikdy to nikomu nevyzradíte? Ani nejlepšímu kamarádovi ne? Dokážete udržet jazyk za zuby, přestože to obnáší vzdorovat salvě otázek a, když jste zahnáni do kouta, tak snad i lhát? Lhát i lidem, které máte rádi a kteří mají rádi vás?   S vážnou tváří a sklenkou v ruce?   Často se mě lidé ptají, co bylo nejtěžší na získání podpory od Nadace Experientia. Jestli najít zahraniční instituci. Nebo sepsat ten projekt. Nebo nedostat infarkt při té přednášce v druhém kole. Nebo zodpovědět všechny ty všetečné otázky cizích lidí na monitoru. Nebo co tedy vlastně. Upřímně, znala jsem se s Luciem asi rok před uzávěrkou přihlášek, miluju psaní (šokované nepovídej! z publika), jsem ten magor, co si užívá prezentování (čím víc lidí, tím líp), a jsem poměrně pohotová a jen tak nějaká otázka mě nezaskočí. Rozhodla jsem se tedy využít zimní přestávky a vrátit se s vámi v čase na prosluněný konec května, abych...