Magnety a rakety

   Někdy si říkám, jaké by to bylo jet na normální postdoc. Dělat pulzní sekvence stylu ta---ta---ta namísto těch tatatatatatatatatatata-ta. Někam, kde není válka. Představuji si, jaké rady asi vedoucí na takových postdocích dávají? Jak nastavit nějaký experiment? Kde koupit kyvety? No, to mi Lucio poradí taky, ale pak přijde „Lehni si a kryj si hlavu!“. A tak někdy ležím a přemýšlím, jaké by to bylo jet jinam. Neohlížet se přes rameno. Neběhat do krytu. Nezvyknout si na přelety stíhaček. Mít něco normálního. Jenže to bych prostě nebyla já. Já patřím sem. Jsem nevyléčitelná optimistka (ale mírová dohoda mě zaskočila, taková optimistka zase nejsem), a snažím se ve všem najít i ten poslední foton naděje. Proto se s vámi podělím o těchto pět zlozvyků, se kterými jste marně bojovali roky doma, ale kterých vás nepředvídatelné raketové útoky instantně zbaví. Aspoň, dokud se tu neotrkáte, samozřejmě. Ticho před bouří. Červenec 2023, 72 dní před válkou . Hlasitá hudba ve sluchá...

   Jak už si asi bystřejší čtenáři všimli, já přitahuju dvě věci – vědecké ceny a nestandardní situace (jsem jako magnet, hahaha). Tak jsem si takhle svým magnetickým polem přitáhla i Cenu Josefa Hlávky pro doktorandy, což jsem se dozvěděla z e-mailu o nějaké blíže nespecifikované neděli (ano, mohla bych to dohledat, ale jsem líná). To překvapení mělo hned tři rozměry – zaprvé, že mi někdo píše v neděli a není to Lucio (který má pondělí), zadruhé, že jsem si takhle prestižní cenu vůbec zasloužila a zatřetí jsem vůbec nevěděla, že jsem do soutěže přihlášená. Vsuvka: ze srdce děkuju tomu, kdo mě nominoval.    A pokud miluju něco ještě víc než ceny dostávat, tak je to je přebírat. Taková ta chvíle, kdy můžete ze skříně vyndat své nejhezčí šaty, učesat se, zamaskovat pupínky, popřípadě nahodit kontaktní čočky a vyrazit. Mimochodem, Lucio má celou zeď v kanceláři plnou svých cen a jsou tam ty nejprestižnější NMR ceny, co znám, a ještě ty mnohem prestižněj...

  Tak je to měsíc, Zuzko Osifová, kdo by to byl řekl. Nestárnete. Zkoušet popsat Izrael je jako snažit se polapit kouř holýma rukama. Kdybych byla Victor Hugo, začala bych tento článek popisem vzniku kontinentů, odtržením Afriky a tvorbou Asie, přešla bych k prvotním osadníkům, k Mojžíšovi a planoucímu keři, ke královně Ester, odvodila bych vznik jednotlivých písmen této ztřeštěné abecedy a sanskrtu, rozebrala bych, proč je psaní zprava doleva vhodné pro kámen ale už ne tolik pro papír, výplňkovými kapitolami bych se přehoupla přes křižácké války a ostatní půtky, oplakala bych šoa, a naprosto dechberoucně bych vystihla izraelsko-palestinský konflikt a získala vás nenápadně (ale nezvratně) na svou stranu, a tím vším by vás navíc provedl sympatický protagonista jako je Jean Valjean. Jenže já nejsem Victor Hugo (ale trochu jsem Jean Valjean, protože nemám na chleba, hahaha). Holt se budete muset spokojit s moderním stylem vyprávěním a in medias res vstoupit do Izraele....

  Pamatujete na můj první příspěvek o tom, jak jsem dostala stipendium od Nadace Experientia na svůj pobyt v Izraeli? Tak moje skalní fanoušky zajisté potěší, že to není můj jediný úspěch, a že ta stipendia jsem získala rovnou dvě. Jupí, hurá, rychle dokoupit k letence další kufr, abych ty peníze pobrala. Jistě. Takže pro ty z vás, kteří jste po této chuťovce ještě netřískli laptopem o zeď, tu mám vyprávění o tom, jak jsem získala podporu nadace Azrieli pro vědce-cizince v Izraeli. A jako všechny příhody v mém životě, bude to gradovat. Vemte místo a mlsky, začínáme. Za fotku děkuju Shaulimu Lendnerovi. Kolo 0, pre-selekční proces: V tomto kole stačí vyplnit on-line přihlašovací formulář s detailními pokyny, který vám sám hlídá, jestli jste odevzdali všechny požadované dokumenty (kterých není málo) a jestli vaši školitelé odevzdali svoje doporučující dopisy. Je to naprosto skvěle fungující systém s příjemným prostředím, který se vám snaží v...